RECENZE: Nalezeno v překladu - film s Isabelle Huppertovou zkoumá možnosti niterné výukové metody

Do berlínské hlavní soutěže byl režisér pozván již posedmé, ve francouzském Cannes se objevil osmkrát. Znám je i návštěvníkům karlovarského festivalu, ale do distribuce našich kin si dosud jeho tituly cestu nenašly. Nalezeno v překladu tak představuje příležitost, jak se s jejich povahou seznámit.

Skládají se z dlouhých, nepřerušovaných záběrů snímaných statickou kamerou. Režisér je natáčí ve skromných produkcích, s malým štábem, často za týden až dva.

Scénáře vznikají nebo se dopisují v průběhu natáčení a vycházejí z improvizace i genia loci daného místa.

Odehrávají se v místnostech, jako jsou kavárny, a dochází v nich k variování základních situací, které se dočkají pokaždé trochu jiného vyústění a vyznění. Tyto situace vycházejí z citového pohnutí ústředních protagonistů a jde o nahodilosti, trapné chvíle, zdánlivě bezvýznamné momenty, z nichž se ale skládá náš život.

Hong se stává kronikářem takových civilních chvil. Jeho filmy volně plynou, režisér nemá potřebu je uměle dramatizovat nebo jimi prvoplánově bavit, i když nahozené situace v sobě ukrývají humorný potenciál. Místo toho skrze ně reflektuje filmové médium, s nímž pracuje, samotný proces tvorby i vlastní rozpoložení.

Ono volné plynutí je patrné i z úvodu Nalezeno v překladu. Dvě ženy spolu sedí v bytě, jedna z nich učí tu druhou francouzsky. Není to ale zprvu znát, protože se dorozumívají anglicky. Postupně přejdou na ulici, kde korejská mladá žena seznámí svou postarší učitelku s osudem kamene, který tu stojí a jenž má spojený se vzpomínkami na svého zesnulého otce.

V odkrývání zasutých niterných pocitů svých klientek se výuková metoda Iris (Isabelle Huppertová) liší od běžných jazykových lekcí. Iris s nimi hovoří, ptá se jich, co dělají rády, nebo naopak čeho se musely vzdát, a když narazí na nějaký problém, snaží se ho převést do interpretace ve francouzštině.

Iris nepoužívá žádnou učebnici a vlastně ani není učitelkou z hlediska vzdělání nebo průpravy, jak jí vytkne její druhá klientka, s níž a její rodinou se setkává v domácím prostředí. Popíjí v něm přitom rýžové víno makkoli, které se oblíbila už ve Francii, odkud pochází.

Ani to ale není jisté. Iris je žena odjinud, která se zjevila v Koreji, kde byla ponouknuta k tomu, aby se tu živila jako učitelka francouzštiny. Kým, to se dozvídáme postupně, když poznáme mladého muže, u něhož přebývá jako spolubydlící.

Právě on ji uviděl v parku, jak hraje na dětskou zobcovou flétnu. Mizerně, ale s velkým zápalem. Zaujala ho, a protože byla bezprizorní, nabídl jí přístřeší. To vyvolá údiv jeho matky, když ho náhodně navštíví. Mladíkova matka si ale jen klade stejné otázky jako divák, který film sleduje. Kým je Iris, jak se ocitla právě v Koreji a jaké jsou její motivace.

Mladík jí ale věří a neptá se. Fascinuje ho svou osobitostí a opravdovostí. Tím, jak polehává ráda na kamenech, jak chodí bosa, jak z ní vyzařuje něco, čím ho přitahuje nikoliv na bázi erotické, ale spíše spřízněním beze slov možná vyplývajícím z absence silnější vazby k jeho vlastní matce.

Isabelle Huppertová s režisérem spolupracovala již na filmech V jiné zemi a Claiřin fotoaparát. Ve všech třech ztvárňuje hrdinky svobodomyslné, impulzivní, zdánlivě osvobozené od běžných starostí, tedy tak kontrastní oproti zdrženlivějším a povinnostmi víc svázaným korejským ženám.

V obou klientkách, s nimiž se během jednoho dne ohraničeného vyprávění potkává, dříme hudební talent, stejně jako v mladíkovi, u něhož bydlí. Iris povzbuzuje jejich múzické nadání, protože v něm vidí cestu k jejich přirozenosti.

Lehkost, s jakou Iris filmem prochází, připomíná slabý vítr, který ovívá její barevné šaty. I ten ustane nebo zcela zmizí, podobně jako když se Iris loučí s manželským párem a z parku se vytratí dřív, než se za ní stačí muž a žena ohlédnout.

Podobně do ztracena se ubírá i závěr filmu, který najednou skončí a nechává v nás otevřené pocity, spojené s interpretací tohoto počinu, u něhož bude asi nejvíc záležet na tom, jestli se během jeho devadesátiminutové stopáže naladíte na jeho specificky pomalé vyprávěcí tempo.

A také vžijete-li se do situace hlavní hrdinky, u níž její korejský pobyt může souviset s nějakým nezpracovaným traumatem, o jehož povaze můžeme jen spekulovat.