RECENZE: Myši patří do nebe. Český animovaný film opět na výsluní

Budiž hned úvodem řečeno, že nový film v celovečerní tvorbě debutující Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka Myši patří do nebe se zahraniční tvorbě ve výpravě, animaci a režii plně vyrovná a obsahově většinu z ní převyšuje. Potvrzuje to například úspěšná světová premiéra na největším festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy, vítězství na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji, prodej do 25 zemí světa…

V nejlepším slova smyslu rodinný film vznikl podle dětské knihy Ivy Procházkové, kterou do scénáře převedli Alice Nellis a Richard Malatinský. Vypráví příběh myšky Šupito a lišáka Bělobřicha, dvou zvířat, která jsou v pozemském světě nesmiřitelnými nepřáteli.

Ustrašená myška, která se bojí prakticky pořád a všeho, chce ale neustále celému světu dokazovat, že je statečná stejně jako její zemřelý otec, kterého zabil obávaný lišák Tlamoun. A když se jednou Šupito rozhodne, že vytrhne spícímu lišákovi Bělobřichovi chlupy z ocasu, způsobí nehodu a oba se ocitnou v nebi, kde nikdo nikomu ubližovat, natož ho sežrat, nesmí.

Téma smrti, v dětském filmu často tabuizované, zde velmi citlivě a srozumitelně podané, se uvede myščiným zoufalstvím z toho, že už se nikdy nevrátí domů. To je první z řady přirozeně dojemných okamžiků, který v tomto případě tvůrci vzápětí odlehčí sdělením, že v nebi je přece její tatínek. Myška a lišák se ho tedy vydávají hledat.

Na milé, zábavné a dobrodružné cestě se střídá humor s napětím i dojetím a oba hrdinové postupně zjišťují, že i pro odvěké nepřátele je lepší, když se domluví – a že to jde. Že přátelské pouto se tvoří tam, kde jeden druhému pomáhá. A že překonání předsudků, vyrovnání se s vlastní minulostí, s chybami i nenaplněnými touhami je práce z nejtěžších.

Film tedy svým obsahem přímo inspiruje k tomu, aby rodiče s dětmi po návštěvě kina mluvili o mnoha tématech, o nichž mluvit je důležité, ale ne vždy snadné.

V realizaci Grimmová s Bubeníčkem hýří nápady, už když vezmou diváky do nebeských lázní, kde si všechna zvířata čistí zuby zvláštní pastou, která je obrušuje a otupuje. Pak do kouzelného lunaparku, kde má každé zvířátko (a že jich tu je!) svou atrakci šitou na míru. Do tajemného lesa, kde musí Šupito s Bělobřichem překonávat strach, stejně jako když jim nad hlavami bzučí letecká policie.

Tvůrci film chystali dlouhých osm let. Především proto, že nechtěli dělat kompromisy a spokojit se s nižším rozpočtem, než jaký potřebovali k tomu, aby mohli naplnit své představy. A jak to bývá, trpělivost se vyplatila, producent Vladimír Lhoták dal díky mezinárodním koprodukcím velkorysý rozpočet dohromady a na filmu je to hodně vidět.

Výtvarné pojetí je moderní a velmi krásné, na loutkovou stop motion animaci je radost pohledět. Loutky jsou půvabné, kulisy překypují mnoha prostředími, jimiž hrdinové letí v neutuchajícím tempu a setkávají se s řadou vedlejších, nikoliv však přebytečných postav.

Emoční nálož je veliká, bez kapesníčků to nepůjde, ale protože slzy zkrátka smrt provázejí, nejde o citové vydírání, ale o přirozenou emoci. Navíc je dojetí až na závěrečnou část (tam ho může být pro někoho až příliš) pravidelně vyvažováno vtipnými momenty a nakonec chytrou katarzí.

Velký podíl na kvalitě filmu má velmi dobrý dabing i hudba polského skladatele Krzysztofa Aleksandera Janczaka a její provedení velkým orchestrem, což působivost filmu umocňuje.

A kdo by se chtěl na ručně vyráběné loutky a dekorace podívat blízka, najde je na výstavě, která potrvá v zahradním křídle libereckého zámku až do konce roku.

Hodnocení 90 %