RECENZE: Mstitel má být protestem proti nudě, je spíš sledem bizarních skečů

Že se ona sama ani její spolupracovníci při tvorbě nenudili, je více než zřejmé, otázkou je, jak na tom budou diváci. Mstitel je totiž prezentován jako komedie, jenže vtipný není skoro vůbec a jeho přijetí se bezpodmínečně odvíjí od chuti hrát s autorkou její hru.

Je rozhodně jiný než ostatní, je provokativní, kašle na hranice žánrů, konvencí i vkusu, ale být jenom jiný a záměrně provokativní k natočení dobré komedie nikdy nestačilo a nestačí.

Ústřední postavou je kdysi úspěšný herec Anton v podání Daniela Fischera, kterého kvůli opileckým výstřelkům vyhodil jak ředitel divadla, tak manželka. Aby si zachoval tvář alespoň před synem, který ho bezmezně obdivuje, namluví mu, že jeho nynější „těžké období“ kryje tajné poslání, expedici na Mars.

Zbytek filmu, to znamená jeho drtivá většina, je pak sledem bizarních skečů, v nichž je autorčino poselství o potřebě svobody a kreativity haleno do velmi stylizovaných a výstředních obrazů. Ty spolu ani s ničím jiným velmi často nesouvisí jinak než jako ilustrace Antonovy pouti až na samé dno a pak zase do oblak …

Na této pouti Anton potkává různé figurky, z nichž nejvýraznější je duševní mystik a básník Mouka, kterého si se zjevnou chutí zahrál Jaroslav Dušek. Je především nositelem (patrně autorčiných) názorů, když tvrdí například: „Umělci přece chlastaj. Jen ti, co dostanou funkci, přestanou. Zblázní se, přestanou cítit, vnímat, přestanou se zajímat. Pak už jsou pořád jenom spokojený.“

Sexuální hrátky s extrémně tlustou nahou ženou, doprovázené slovy „ty jsi tak inspirativní, Mařeno“, mají patrně odkazovat k Fellinimu a k popovým písničkám sedmdesátých a osmdesátých let.

I odkazy na Sovětský svaz zase dává autorka nejspíš najevo, v čem vyrůstala, co nechtěla a čeho se společnost dodnes nezbavila.

A Antonův dialog s Bohem, který má sumčí obličej, má asi symbolizovat bezradnost dnešního světa: „Copak by sis přál?“ „Já ti ani nevím, tak narychlo...“

Takových a podobných, respektive libovolných vzkazů, odkazů či metafor najde asi každý divák ve filmu přesně tolik, kolik chce, hledat lze konec konců i ve scéně vykonávání velké tělesné potřeby do auta na vrakovišti.

Je to doslova na každém, přičemž nepsané pravidlo, že čím více mouder a symboliky, tím méně zábavy a více nudy, tu sedí velmi přesně. Realistická linie filmu baví víc, byť ani tady se člověk skoro nezasměje, což je u komedie samozřejmě problém.

Je zřejmé, že Klein Svoboda nechtěla provokovat samoúčelně. I když používá často i tak obehrané „šoky“, jako jsou nahé zadnice, obnažené vnady i penisy a záchodové záběry, Mstitele chtěla natočit jako film, který přinese mnohá, byť nikterak objevná, sdělení a zároveň bude bavit.

Některé scény jsou natočené opravdu kreativně, film nepochybně vypadá „jinak“ a přesně tak, jak autorka chtěla. To je však bohužel všechno, natočit vtipnou komedii nedokázala.

Hodnocení 40 %