RECENZE: Moje slunce Mad. Krása i v drsné odlišnosti kultur

Už před svou distribuční premiérou byl film odměněn Cenou poroty na nejprestižnějším festivalu animovaných filmů v Annecy a s úspěchem byl uveden na MFF Karlovy Vary i na plzeňském Finále. Na základě zahraničních ohlasů se producenti z Negativu a zahraniční distributor Totem Films rozhodli usilovat o nominaci Americké filmové akademie v sekci animovaný film.

Pavlátová si vybrala jako předlohu knihu Frišta, kterou napsala novinářka a humanitární pracovnice Petra Procházková. Ta působila jako zpravodajka mimo jiné v Afghánistánu, kde poznala i svého manžela Paikara.

Příběh hrdinky filmu Heleny začíná na vysoké škole v Praze, kde poznává svého budoucího muže Nazira a zamiluje se do něj právě proto, že se dokonale liší od jejích nudných spolužáků. Chystá se s ním odjet do jeho rodného Afghánistánu a na otázku, zda si uvědomuje, že v Kábulu nebude smět dělat nic jiného než rodit děti a starat se o domácnost, odpovídá, že právě to od života chce. Sdělení nových příbuzných, že „kromě zákazu hříšných myšlenek a vepřového má plnou svobodu“, ji pak v jejím odhodlání a víře, že kulturní propast překoná, jen utvrdí.

Záhy však pozná, že i relativně pokrokový přístup manželovy rodiny má své hranice, stejně jako jeho poměr k ženiným potřebám. Ještě když si po svatební noci elegantně a ostrým řezem do vlastního těla poradí s faktem, že Helena, nyní Herra, není panna, vypadá všechno skvěle a Herrin vypravěčský komentář nešetří humorem.

Problémy začnou, když se ukáže, že manželský pár zřejmě nebude mít děti. Ale pak vstoupí oběma do života opuštěný, dojemně nehezký klučina, který vypadá hodně podivně, ale o to upřímněji a otevřeněji působí jeho pohled na svět dospělých. K němu ho to táhne mnohem víc než do světa vrstevníků, kde je jen vysmívanou figurkou.

Herra po prvotním šoku, že toto má být její dítě, postupně získává v Madovi spojence ve věci „jinakosti“ a k jejímu překvapení se v ní probudí i matka, která chce mládě, byť ho neporodila, ze všech sil bránit.

Madovy postřehy jsou někdy zábavné, jindy z nich mrazí. Když je svědkem násilného odebrání dětí zapuzené ženě a poznamená stručně, že on má výhodu, protože ho nikdo jiný než noví rodiče nechce, divák loví kapesník a přeje si, aby se už opravdu nic horšího nestalo. Jenže když má někdo pocit svobody v nesvobodě, nemívá to dobré konce.

Michaela Pavlátová natočila jedním slovem krásný film. Divák už v prvních minutách zapomene na to, že jde o animaci, a prostě sleduje poutavý příběh. Nesmírně invenčním a precizním výtvarným pojetím vytváří režisérka atmosféru Kábulu, výsostně filmařským stylem vyprávění přibližuje jednotlivé charaktery, které vůbec nejsou jednoznačné ani jednoduché. Jen tam, kde se Herra dostává do kontaktu s Američany, působí jejich postavy trochu zjednodušeně, skoro jako karikatura.

Pavlátová se nicméně soustředí zejména na rodinné vztahy a vazby, nebojí se detailního a otevřeného vyjádření citů, netlačí na pilu, když vyjadřuje složitost situace a postavení žen v Kábulu, byť politické souvislosti v takovém prostředí pominout nelze.

Moje slunce Mad se odehrává dávno před dobytím země Tálibánem, jeho karlovarská předpremiéra proběhla právě v době, kdy tato zpráva obletěla svět. Filmu to dodalo nečekané a nechtěné aktuálnosti, ale je natolik nadčasový, že to na něm pro diváky nic nezměnilo. Jak se ovšem změnil reálný život lidí, o kterých snímek vypráví, je těžké a neveselé domýšlet.

Film má mezinárodní a českou verzi, a těžko doporučit jen jednu z nich. Ta mezinárodní, mluvená v češtině, angličtině a hlavně v darí, což je v Afghánistánu nejrozšířenější jazyk, působí samozřejmě autentičtěji. Česká verze má zase skvělý dabing Zuzany Stivínové, Hynka Čermáka, Ivana Trojana, Miroslava Krobota či Elišky Balzerové, a divák se tak může víc soustředit na obraz, což rozhodně stojí za to. Je tedy na každém, čemu dá přednost.

Hodnocení 85 %