RECENZE: Milé laskavosti, jimiž přenecháváme rozhodování nad svými životy druhým

Ve filmu Špičák rodiče vychovávali své tři děti v izolaci od okolního světa, o němž jim vytvářeli značně zkreslené informace. Ve vztahové satiře Humr nás režisér přenesl do metaforického světa blízké budoucnosti, kde nesmí existovat nezadaní nebo svobodní muži.

V historické Favoritce rozehrál groteskně laděnou mocenskou hru, v níž je sex používán jako prostředek uchování společenského statusu. Otevřel se s ní přitom mnohem širšímu publiku, aniž by ztratil to festivalové. To platí i pro následnou frankensteinovskou variaci o dítěti v dospělém těle s názvem Chudáčci, kde se cesta hlavní hrdinky za poznáním vlastního těla proměňuje v emancipační odyseu, vedoucí k nalezení svého vlastního místa ve světě.

Že je třeba kout železo, dokud je žhavé, dokazuje režisérův nejnovější počin, povídková antologie Milé laskavosti, která přichází do kin půl roku po oscarovém úspěchu Chudáčků. Režisér na ní opět spolupracoval se svým krajanem, scenáristou Efthymisem Filippou.

Po Favoritce a Chudáčcích jde o návrat k současné látce, ale jak už osoba scenáristy naznačuje, i k mnohem nonkonformnější a tím divácky méně vstřícné podobě režisérových předchozích festivalových kousků.

Ten poslední byl představen v soutěžní sekci festivalu v Cannes, odkud si představitel hlavní role Jesse Plemons odvezl ocenění pro nejlepšího herce.

Hlavním tématem nejnovějšího filmu, a v tom Lanthimos navazuje na své předchozí projekty, je zkoumání mechanismů moci, zde konkrétně míry přizpůsobivosti lidské vůle.

Název Milé laskavosti je z tohoto pohledu míněn ironicky, protože laskavosti, které jsou tu prokazovány, škodí nejvíce těm, kteří je poskytují druhým pro jejich sobeckou, dost často zvrácenou potěchu.

Dobře je to vidět v hned první povídce, kde v korporátní společnosti její manažer Robert zcela podléhá přáním svého šéfa a milence v jedné osobě Raymonda. Ten mu zařídil komfortní život, jehož každičký aspekt ale zároveň kontroluje a tím určuje jeho chod. Od toho, co má jíst nebo večer před spaním číst, kdy se má milovat se svou ženou, až po to, zda s ní má mít děti.

Od Roberta očekává oddanost a prokazování z jeho pohledu drobných služeb. Mezi ně patří i ta, že se má stát účastníkem autonehody. Když to Robert odmítne, začne se jeho život hroutit jako domeček z karet.

To, co pro něj po letech ve firmě mohlo být vysvobozením, se stává prokletím. Neumí totiž s nově nabytou svobodou zacházet. Na uplatňování vlastní vůle není zvyklý, a tak touží po jediném. Vrátit se tam, kde se necítil sám a kde měl pocit, že někam patří. Tam, kde ho Raymondův zájem činil potřebným, možná i šťastným.

Ve druhé povídce se při oceánologickém výzkumu ztratí výzkumnice. Po její záchraně na pustém ostrově se po několika měsících vrací domů, kde si ale její manžel, policista, není jist, jestli se vrátila ta samá žena.

Čím dál trudomyslnější a paranoidnější policista tak začne testovat její lásku a oddanost způsobem, který vypadá, jako že jí spíš usiluje o život.

Třetí povídka nás zavádí do prostředí náboženské sekty, kde dvojice jejích členů, muž a žena, hledají ženu, která bude schopna učinit zázrak v podobě zmrtvýchvstání. Emily se dostane na její stopu, ale zároveň se musí vyrovnávat s tím, že do jejího současného života vstupuje ten předchozí v podobě manžela a dcery. Úkol, který jí umožní žít v komunitě, řídící se svými pravidly i co se týče sexuálního života, chce ale splnit stůj co stůj.

Hrdina první a protagonistka poslední povídky mají společné to, že oba nechtějí zklamat toho, kdo jim pomohl, když bylo třeba. Cítí vůči němu vděk, projevovaný nekritickou oddaností, a vidina toho, že by si zpět vzali svou svobodu, se jim jeví jako traumatická.

Lanthimos tu rozvíjí existenciální i společenské téma vnímání autority a vztahování se k ní. Ukazuje jedince, kteří se cítí jistější a bezpečnější v rukách druhého i za cenu toho, že s nimi manipuluje. Snaha o uspokojení takové autority jim dává větší smysl života než absence řádu a svoboda volby.

Tvůrci nahlížejí do tří prostředí - pracovního, manželského i světa víry -, na nichž demonstrují, za jakých okolností jsou lidé ochotni vzdát se své vůle a přenechat své rozhodování jiným. V mezilidských vztazích si všímají dynamiky moci s projevy majetnickými i manipulativními.

Toxická oddanost, ztráta identity, paranoia. To jsou průvodní znaky závislosti na druhých. Belle v Chudáčcích se podařilo emancipovat. Hrdinům Milých laskavostí se to nedaří a režisér jejich poddajnost dovádí do absurdna typu servírování prstů na ruce k večeři.

Triptych je propojen postavou tajemného R. M. F., jehož jméno, odvozené od iniciál na jeho košili, se objevuje i v názvech jednotlivých kapitol. A také stejnou sestavou herců, která se objevuje ve všech třech povídkách. Kromě Jesseho Plemonse a Emmy Stoneové je to Willem Dafoe, Margaret Qualleyová, Hong Chau, Joe Alwyn a Mamoudou Athie.

Povídky se odehrávají ve stejném městě i době, jen s jinými postavami. Ty se nikdy nepotkají, každá z nich ale ztělesňuje jinou podobu ztráty kontroly nad svým životem. Ta je vyjádřena i artově odtažitou a barevně tlumenou kamerou Robbieho Ryana. A také režisérovým subtilním budováním znepokojivé atmosféry, kterým směrem budou jednotlivé povídky gradovat.

Interpretace povídek není jednoznačná. Film se nepokouší dávat jasné odpovědi, spíš se snaží navodit situace, pokud možno co nejabsurdnější, které by nás k nim měly vést.

Podobné je to i s vnímáním tohoto filmu, v němž vás asi víc uspokojí jeho jednotlivě vystavěné scény, vedoucí ke stále radikálnějším krokům, než strhující celek. I proto, že režisér skoro tříhodinovou stopáží nehledí úplně na divákův komfort.