RECENZE: Megalopolis je triumf i pád největšího z hollywoodských císařů

Vizionářský architekt Cesar Catilina vytváří idealistickou budoucnost na základech imaginární Ameriky zvané Nový Řím. Jeho představy ale narážejí na zkostnatělou hierarchii v čele se starostou Franklynem Cicerem.

Ruku v ruce s římskou tragédií je režisérovo opus magnum zahaleno v subjektivním pojetí společnosti, která v očích autora stojí na rozcestí. Coppola upozorňuje, že svět, jak ho známe, končí, avšak jedním dechem ignoruje filmovou řeč a podobu poselství, které chce předat, nekontroluje. Ať už je totiž artové a dekadentní pojetí Nového Říma publiku přístupné či nikoliv, struktura filmu či kostra příběhu končí v plamenech utopické budoucnosti.

Snímek má i přes delší stopáž slušné tempo. Mnohé scény jsou doslova vytržené z jiného světa, ale nenudí a charaktery v nich se rozhodně snaží něco předat. Citace vyryté do zdi a podobenství nicméně nikam vyprávění neposunou. Pokud je ovšem co vyprávět.

Coppola čaruje iluzemi, zastavuje čas, ale pokud jeho myšlenky nesou konkrétní děj, je ztracený v nekonečném přílivu teatrálního zobrazení konzumu, moci a zkresleného obrazu střední a nižší třídy, která ve vztahu k vrchnosti hraje tradiční druhé housle.

Cesar Adama Drivera je režisérovým alter egem. Snílkem, který má (ne)jasnou vizi a nebojí se jít proti proudu. Zároveň ale také odmítá názory či kritiku jiných. Komplikovaný zrod nového světa až komicky zrcadlí režisérovu pouť k tomu, aby jeho snímek vznikl.

Podobně jako ve vytouženém projektu Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota, se kterým bychom kromě obsazení Drivera našli více negativních podobností, by však přání mohlo klidně zůstat jen otcem myšlenky.

Driverovo herecké portfolio ale bohatne s každým okamžikem, protože Megalopolis je v tomto ohledu malým uměleckým dárkem.

Totéž platí pro Shiau LaBeoufa, Aubrey Plazovou, Giancarla Esposita či Jona Voighta, kteří jsou obsazeni přesně a jejich výkony baví.

Díky hvězdnému castingu je film pochopitelně o mnoho stravitelnější, než by bylo s běžnými pěšáky hroutícího se impéria.

Pro některé ze stálic Hollywoodu sice jde pouze o přátelské cameo (především pro Dustina Hoffmana), všichni se ale v Coppolových proudech zřejmě našli a svému kormidelníkovi bezmezně věří.

Megalopolis je obrazově skvostný a tragický hrdinský epos bez hrdinů. Je s podivem, že Coppolovy figury nemluví latinsky a nenosí tógy. Režisér však vyhrál jen tím, že film dostal datum premiéry a diváci ho uvidí. Časem se možná stane nepravděpodobnou klasikou z pera geniálního tvůrce, jehož sny jsou možná jen příliš odlišné od těch našich.

Nebo také kapitolou v učebnicích filmových škol o stárnoucích umělcích a jejich bludech. Kdo jiný by ale měl natočit hluboce osobní vizi než Coppola.

Bylo to však právě slavné jméno v hlavičce Megalopolis, které zaručilo, aby se promítalo a aby se autor v troskách své vlastní geniality usmíval, i když mu skutečný svět zřejmě neporozumí.