RECENZE: Malá mořská víla aneb čas ubývá, líbačka furt nikde

O téhle pohádce se mluví dlouho. Ještě, než se vůbec začala natáčet, rozladilo některé fanoušky obsazení hlavní role, Ariel. Herečka Halle Bailey (nadabovala ji Natálie Grossová) totiž nevypadá tak, jak si ji lidé po staletí představují.

Vlasy má sice zrzavé, ovšem barvu pleti tmavou, nikoli bílou. Ostatně nová Disney adaptace jde proti zažitým „stereotypům“ důsledně. Tmavé pleti je i máma hlavního hrdiny, královna (Noma Dumezweni alias Simona Babčáková), která Erika (Jonah Hauer-King alias Marek Lambora) – jak se diváci dozvědí hned v úvodu vyprávění – kdysi s manželem adoptovala. Její věrný pobočník zas vypadá na Peršana.

Požadavek na vyváženost ras je dodržen i pod vodní hladinou. Ariel má také sestry všech barev, jak se v posledních letech v Hollywoodu žádá. Jen Král Triton (Javier Bardem alias Miroslav Etzler) zůstává zatím bílý. Barevné mají všichni také ploutve.

Do těchto kulis pak tvůrci zasadili notoricky známý příběh o lásce, která se musí prosadit, i když jí nikdo nepřeje. Halle Bailey hraje pubertální dívku toužící po světě lidí velmi věrohodně. Oproti předloze je její postava feminističtější.

Lépe řečeno, vážně nespoléhá na chlapa, že ji zachrání a spasí… S tím souvisí, že její vyvolený Erik zase není typický macho princ. Jejich vzájemné okouzlení uprostřed oceánů je ale uvěřitelné a člověk jim od začátku fandí, aby jim to navzdory klatbě zlé Uršuly (Melissa McCarthy alias Tereza Groszmannová) v lásce vyšlo.

Jen by to vše nemuselo trvat tak dlouho. Jak shrnula jedna z „nelidských“ postaviček – v příběhu mluví ryba, krab i pták - „čas ubývá, líbačka furt nikde“. Což bych za sebe podepsala. Zkrácení o pár, spíš více než pár, minut by snímku rozhodně prospělo. Zejména doprovodné pasáže z mořského, pozemského světa jsou dlouhé, navíc občas vizuálně roztříštěné a dost temné.

Přece jen dívat se dvě hodiny a čtvrt, kdy se hrdinové konečně políbí, vyžaduje trpělivost. Tedy minimálně u dospěláků, kteří na pohádky s dětmi chodívají. Pro ně zase mohou být některé scény Malé mořské víly až strašidelné. Zejména ty ke konci, kdy se Uršula začíná mstít. Věřte, že nabobtnalé Melissy McCarthy se leknete, i když už jste dávno dospělí.

Vyhraje ona, nebo láska? Nechte se překvapit a jděte do kina, máte-li doma školáky, kteří ještě ocení klasický příběh. Přes všechny snahy o modernizaci zůstává totiž snímek pohádkou. Režisér Rob Marshall na ní odvedl velmi dobrou práci.

Svou Malou mořskou vílou odpověděl rovněž na věčnou na otázku, proč Disney (ostatně jako jiné hollywoodské firmy) vytěžuje stále stejné náměty, předlohy: protože, když se zvládnou natočit s citem, přidají-li se do nich (téměř) vyváženě se „starým“ dějem nové technologie, může vzniknout dobrý film.

Pravda, v případě Malé mořské víly, hodně, hodně barevný. Lidé různých ras do něj ovšem přirozeně patří, Karibik přece zářivý je, možná vám proto ani nepřijde, že se mu klasická evropská pohádka – bez patosu, školometství – hollywoodsky přizpůsobí. Jako divák si ji užijete, tedy pokud nehledáte pojetí Andersenovy pohádky, na níž vyrostly celé generace.