RECENZE: Léto s Evženem promarnilo dobrou šanci

Producent Miloslav Šmídmajer takové riziko podstoupil filmem Léto s Evženem, pod jehož scénářem jsou podepsáni v celovečerní tvorbě debutující Jan Biggles Hanzlík, Michal Zelenka a Pavel Krumpál, s nímž se Šmídmajer zároveň podělil o režii.

V základu nestál vůbec špatný nápad. Tři otcové z malého města, lékař, tělocvikář a ředitel muzea, vedou každý rok letní dětský tábor. Když jim ho ale zničí vichřice, mají jen dva týdny na to, aby našli náhradní místo. To si po několika marných pokusech vyhlédnou na louce pod hradem, jehož kastelán však nesnáší návštěvníky a děti zvlášť.

Ale protože mu hrozí vyhazov za to, že má z nejrůznějších „důvodů“ neustále zavřeno, udělá s táborníky dohodu: na louce je nechá, když se postarají o to, aby na hrad přišly během prázdnin tři tisícovky lidí.

Příběh je to velmi jednoduchý, což by nevadilo, kdyby ho scenáristé nezahltili řadou zbytečných a plevelných motivů, které ho rozmělňují.

Namísto pořádného dobrodružství, k jakému starý hrad vybízí a skýtá nepřeberně možností, se děj většinou lopotně motá kolem toho, proč je kastelán větší protiva než ten v Poslední aristokratce a kolem náhradní maminky, kterou dívka Eliška shání urputněji než Vašek tátu v Jak vytrhnout velrybě stoličku.

A tudíž samozřejmě i kolem toho, který dospělý se dá nakonec s kterou dospělou dohromady, což není zábavné ani napínavé, jen předvídatelné až běda.

Ve změti motivů pak skoro zapadne ten lepší, když děti dostanou nápad uspořádat na hradě středověký jarmark, který má návštěvníky přilákat. Přesto ale ze všeho nejvíc chybí jakákoliv další náplň táborového dění. Jen jednou se jdou děti koupat, ale jinak není vůbec zřejmé, co tam vlastně celou dobu dělají.

Šmídmajerovi se podařilo získat luxusní herecké obsazení zejména mužských rolí. Martin Myšička, Jaroslav Plesl a Marek Němec hrají vedoucí tábora, Jiří Dvořák kastelána, Miroslav Táborský ztělesnil komickou postavu ustrašeného ředitele školy.

Jenže byli patrně režiséry vedeni k podivnému přehrávání, zbytečně zdůrazňujícímu všechny emoce od naštvanosti k bezuzdné radosti. V ženském obsazení se stejně činí i Kateřina Brožová jako navenek zlá, ale uvnitř z gruntu hodná úřednice, Jana Pidrmanová coby nová učitelka nebo v menší roli Lenka Krobotová jako hygienička.

Celkově režie i herecké výkony působí, jako kdyby vycházely z předpokladu, že děti v kině by bez přehnaných gest a grimas na plátně nepochopily, kdo z dospělých je hodný a kdo ne, co se tam odehrává, co je myšleno vážně a co je legrace. Což je předpoklad jednak mylný, jednak vedoucí do pekel.

Z reakcí dětí na pražské premiéře i po ní vyplynulo, že snímek, který vypráví o jejich vrstevnících v prostředí, které je jim blízké, ocení už proto, že dnes takové filmy skoro neznají. Potud vsadil Miloslav Šmídmajer na dobrou kartu.

Film pro děti o dětech je však zároveň jeden z nejtěžších žánrů, a i když má v české kinematografii skvělou tradici od Pánů kluků až po loňské Děti Nagana, dobře natočit ho vždy uměl jen málokdo. Tvůrčí tým Léta s Evženem to nedokázal, šanci promarnil slabým scénářem i neobratnou režií.