RECENZE: Lesní vrah není anatomií zla, ale jen popisem vraha

Scenárista Zdeněk Holý a režisér Radim Špaček si případ, který tehdy vyvolal velkou pozornost, vybrali k natočení filmu Lesní vrah. Nešlo jim přitom o to ukázat Kalivodovy zločiny a jejich vyšetřování, ale ponořit se do psychologického stavu, v němž vraždil.

A také se pokusit dobrat alespoň minimální odpovědi na otázku, kde se v člověku, který působí takzvaně normálně, zrodí zlo tak velké, že dokáže zabíjet bez toho, aby měl ke svým obětem sebemenší vztah.

Po celých osmasedmdesát minut sledujeme především titulní postavu, kterou ztvárnil velmi dobře Michal Balcar. Poznáváme ho, když se pokouší o sebevraždu skokem z viaduktu, ale stejně jako pak ještě několikrát se nakonec k činu neodhodlá a na poslední chvíli couvne. Jeho sebedestruktivní stavy jsou působivé, kamera Olega Mutua v dlouhých záběrech pozoruje tvář, v níž se zračí zoufalství, které nikdo jiný nevidí.

Není pochyb o tom, že právě to měli filmaři v úmyslu ukázat, nicméně z hlediska diváků přece jen chybí alespoň náznak toho, proč se do takových stavů dostal. Dozvídáme se, že sloužil jako policista, ale ze služby odešel, dlouhé minuty ho vidíme postupovat ve vědomostní soutěži Otázky za milion (ve skutečnosti vyhrál 320 tisíc korun v soutěži Chcete být milionářem?), dozvídáme se, že si koupil zbraň. Ale co a proč způsobilo jeho depresivní stavy, není ani naznačeno.

Tvůrce to evidentně nezajímalo. Zaměřili se na to ukázat, jak člověk ve vážném psychickém stavu funguje zdánlivě normálně mezi ostatními lidmi, aniž ti by si čehokoli všimli.

Neukazují však budoucího vraha mezi jeho blízkými ani známými (jedinkrát se krátce setká s matkou, když si půjčuje klíče od jejího auta), kteří by možná v jeho chování a tváři mohli cosi nezdravého vidět.

Ale prodavačka v obchodě, lidé v metru či v autobusu nic zpozorovat nemohli, až na majitele střelnice jde vesměs o velmi letmá setkání. Film je tak pouhým popisem vraha, nikoli anatomií zla, které dovede člověka k zabíjení, i když nemá vztah k obětem ani zjevný důvod k depresím, jimiž trpí.

Chybí mu i přesah, obsažený v předem deklarovaném záměru. „Chceme, aby se divák zamyslel i nad sebou a zkusil zárodky třeba i malého zla v sobě rozkódovat. Aby věděl, co si s tím počít, kdyby snad najednou měl pocit, že ho nemůže přemoci,“ řekl v jednom z rozhovorů Špaček.

Bohužel právě absence sebemenší stopy toho, kdy a proč Kalivoda začal ono nezvladatelné zlo cítit, k takovém zamyšlení nevede.

Jako popis Kalivodova stavu a jeho důsledků je nicméně Lesní vrah natočen působivě, má navzdory velmi dlouhým záběrům a detailům místy i docela slušné napětí. To zejména ve scénách, v nichž budoucí vrah s pistolí, zabalenou jen do novin, vstupuje do metra, do autobusu, zkrátka kamkoli, kde je víc lidí.

Byť divák ví, že teď střílet nebude, může díky soustředěnému snímání bezstarostných cestujících, kteří netuší, že jsou ohroženi, napětí cítit.

Když pak Kalivoda zabíjí se stejnou necitelností krávy i lidi, když si po vraždě klidně dojde nakoupit a připravit jídlo, do kterého se s chutí pouští, člověka skoro mrazí a měl by opravdu chuť se začít pozorně rozhlížet kolem sebe.

Takové podezírání však znamená žít ve strachu, který se může stát až paranoidním, což zajisté doporučit nelze. A i když to tvůrci snad neměli v úmyslu, film takovým „doporučením“ bohužel místy zavání.