RECENZE: Králové Šumavy. V hrdinství (ne)věříme

O Hasilovi vzniklo několik filmů, seriál i knihy. Spokojený, jak říkával, nebyl téměř s žádným ztvárněním svého života. „Já a hrdina? To těžko,“ opakoval stále dokola s tím, že dělal jen to, co bylo nutné.

Jen a jen díky němu ale mohly desítky lidí, kteří museli/chtěli opustit komunistické Československo, žít ve svobodě. Řada z nich by téměř jistě skončila po puči v brutálních věznících, na popravištích.

Ve spleti výmyslů a polopravd, které se na něj časem nabalily, důsledně odmítal hlavně tvrzení, že byl „holkař“ (seriál Voyo Davida Ondříčka Král Šumavy: Fantom temného kraje, 2022, i kniha Návrat Krále Šumavy od Davida Jana Žáka, 2012). Celý život věřil v Boha a věrnost považoval za důležitou osobní hodnotu.

Filmaři za Hasilem vyrazili do USA, kde po emigraci žil. V roce 2019 s ním natočili jeden z posledních rozhovorů. Vyznal se v něm mimo jiné, že přírodu vždy miloval a dokázal se v ní skvěle orientovat včetně močálů.

Což v dokumentu potvrzuje i paní Vlasta, jedna z jím zachráněných žen. Když jako „dcera kapitalisty“ opouštěla republiku, bylo jí devatenáct. Její rodina přišla o majetek a všichni tušili, že jsou krok od kriminálu.

První setkání s převaděčem, s Pepíkem, jak mu říkává, jí a její mámě dohodl táta. Přechod hranic, kde jim šlo o život, popisuje věcně. „Věděli jsme, že nesmí sněžit. Ono sněžit začalo,“ doplňuje s tím, že zpět se jít už nedalo… Měla štěstí, čáru přešla.

Vlasta na svého zachránce nikdy nezapomněla. Vídávali se. K nejsilnějším částem dokumentu tak patří ty, kde vzpomínají na domov, který mentálně nikdy neopustili. Josefu Hasilovi se vybavuje chození na ryby, zrající třešně…, jeho šťastné dětství.

Pro tyto momenty filmaři často volí rotoskopickou animaci (objevuje se mj. ve filmu Alois Nebel). Záběry se prolínají se skutečnými pohledy do krajiny, jež se po roce 1948 stala bojovým polem. Tato kombinace dává filmu umělecký přesah. Umožňuje mu vyprávět i ty kousky Hasilova života, o nichž se moc neví.

„Nikdy jsem nevěřil, že Češi dokážou být k sobě tak zlí,“ zmiňuje. Dodává, že všem ale poměrně dlouho trvalo, než jim došlo, že je skutečně zle. Žili si své obyčejné životy, dějinám navzdory. On sám byl tehdy zamilovaný, politiku – ostatně jako všichni v jeho rodině – neřešil. Chtěl se ženit, čekal vytouženého syna. Jenže osud s ním měl jiné plány…

Králové Šumavy vás donutí přemýšlet. Třeba o tom, kolik hrdinů vlastně jako národ máme? Shodneme se na nich? Přiznáme si někdy, že námi milované filmy (Pyšná princezna, Jan Žižka, Kladivo na čarodějnice…) dělali sice skvělí filmaři, ale zatížili je i nestravitelnou ideologií v duchu socialistického realismu? A jak snadno se demokracie mění v totalitu, když většina mlčí?

To je jen zlomek otázek, který vás napadnou při sledování Kellyho snímku. Vhled do české mentality zvládl podivuhodně, bez patosu. Pomohl mu v tom mimo jiné právě moment, kdy se rozhodl vyprávění postavit na příběhu paní Vlasty. Energické ženy, jež i díky statečnému převaděči stále žije, a pro niž je Hasil celoživotním hrdinou.

On sám tuto nálepku, jak už tady padlo, rád vážně neměl, jak stále a stále opakoval. Stejně tak vnímal přezdívku, kterou mu dala StB (Král Šumavy). Vedle obdivu mu přinášely obří nenávist. A jeho aktivity na hranicích odnesla rodina.

Do tvrdých kriminálů blízké (ani oni se za hrdiny nepovažovali, nepovažují) poslal režim, který nechal o Hasilovi režiséra Karla Kachyňu natočit vůbec první, veleúspěšný snímek, Krále Šumavy (1959).