RECENZE: Králíček Jojo. Válečná komedie, při níž mrazí v zádech

Králíček Jojo je asi desetiletý kluk, oddaný a náruživý stoupenec nacismu, jehož idolem a imaginárním kamarádem je Adolf Hitler, který ho jako poněkud přiblblá smyšlená postava provází dětstvím i filmem. S velkou nadsázkou si ho zahrál sám Waititi.

Na začátku jsme svědky velmi vtipné sekvence, v níž stejně staří chlapci odjíždějí za zvuků německy zpívané písničky skupiny Beatles na tábor Hitlerjugend, tedy Hitlerovy mládeže, kde pálí knihy, učí se házet granáty a bojovat proti mentálním schopnostem lstivých a zákeřných židů.

Po všech stránkách se tak připravují na to, aby se stali plnohodnotnými vojáky takzvané Třetí říše. Scéna je prokládána dokumentárními záběry a navodí pocit skoro bláznivé komedie s očekávaným společensko-politickým přesahem.

Ten se dostaví ve chvíli, kdy zcela zfanatizovaný chlapec zjistí, že jeho maminka (jako vždy skvělá Scarlett Johanssonová, nominovaná za výkon ve vedlejší roli) doma za zdí ukrývá pověstného „žida ve skříni“, mladou dívku, s níž si chlapec stále častěji povídá a postupně začíná bojovat s vlastní zaslepeností.

Obě tyto postavy, matka i dívka za zdí, jsou natolik propracované, že by mohly být i postavami naprosto seriózního vážného dramatu, což se ale bohužel nedá říct o všech ostatních. Například hned o onom smyšleném Hitlerovi, který je komický svou natvrdlostí, ale na děj nemá v rozporu s tím, že jde o chlapcova imaginárního našeptávače a rádce, prakticky žádný vliv. A ne zcela jasné jsou i některé další postavy

Nicméně v zásadě jde o působivý film, jehož přesah jde od druhé světové války a holokaustu k obecně platnému sdělení o fanatismu, snadné manipulaci zejména mladými lidmi. V tomto případě dokonce dětmi, které samozřejmě a přirozeně tíhnou nejen k táborovým dobrodružstvím, ale obecně i k pospolitosti a jednoduchým „pravdám“.

Teprve tváří v tvář výzvě, aby samy ublížily čemusi/komusi milému, ztrácejí děti ono naočkované odhodlání, čímž se ale v očích těch druhých, podobně zfanatizovaných, stávají zbabělci. A teprve vlastní velká bolest může posunout jejich emoce jiným směrem a v ideálním případě je nutí i k samostatnému myšlení.

Film je to ale nesmírně působivý především pro správně naladěné publikum. Nelze totiž říct, že by byl jednoduše divácky vstřícný a snadný. Komediální a dramatická linie filmu není úplně jasně vyladěna a vyvážena, takže nedostatečně soustředěný nebo nepoučený divák se chvílemi může trochu obtížně orientovat v tom, kde probíhá hranice mezi nadsázkou a realitou.

Jde o film z těch náročnějších. Pokud se pro něj ale člověk rozhodne, zažije jednak dost zábavy, jednak se mu dostane hodně silných emociálních momentů, u nichž doslova mrazí, a také nemálo impulsů a inspirace k přemýšlení.

Waititi se navíc projevil jako mimořádně schopný režisér ve vedení jak všech malých herců v čele s debutujícím, dnes dvanáctiletým Britem Romanem Griffinem Davisem, který je ohromným objevem, tak v zajímavé, byť různorodě laděné vizuální koncepci filmu.

Hodnocení: 70 %