RECENZE: Kouzlo neumětelství aneb Láska na zakázku s filmovým dílem sotva souvisí

Jako scenáristka ani ve svém pátém celovečerním hraném snímku nedokáže napsat příběh, který by měl souvislý děj. Jako režisérka neumí postavit záběr, neumí vést herce, to, co mělo být filmem, je jen sled více méně nahodilých skečů.

A jako herečka neumí pořádně držet tělo ani skleničku vína a její mimické schopnosti jsou na úrovni besídek v mateřské škole. Nikdy také nechybí obdiv k vlastnímu půvabu, o němž se na plátně opakovaně přesvědčuje zhlížením v zrcadlech.

Láska na zakázku souvisí s filmovým dílem jen do té míry, že nasnímané obrázky se pohybují. Hrdinkou je Toulová sama, ani jméno si nezměnila. Prostě Eva. Právě docílila (není řečeno jak, prostě měla štěstí) vysněné práce v největší reklamní agentuře v zemi.

Jejím prvním úkolem je získat slavného herce Jiřího Krampola (Jiří Krampol) k účasti v reklamě na přípravek povzbuzující erekci. Krampol ovšem v reklamách zásadně neúčinkuje.

Jak tedy Eva splnění svého úkolu docílí? Je to strašné, ale divák musí být přítomen scéně, v níž herec selhává v pokusu o sex s jakousi ženštinou, takže přípravek nutně potřebuje. Ona ženština je manželkou klienta, který si reklamu objednal, ten se vrací domů, Krampol se ukrývá ve skříni, a když ho klient objeví, zajásá: „A jdeme točit.“

V jeho bytě se, jen bůh a Toulová vědí, jakým zázrakem, objeví štáb a Eva usedá na režisérskou stoličku. A je hotovo, a celé je to oplzlejší než porno z devadesátek.

Ostatní Eviny úkoly probíhají prakticky stejně, netřeba jejich popisem unavovat, jen jeden trik stojí za zmínku: když se Eva nemůže dostat k muži na vozíčku (Igor Bareš) jinak, schová se do papírové krabice zvící nejvýš tak obalu na televizi, a nechá se doručit.

Láska je už v názvu, a tak tu máme hypnoterapeuta Vítka (Martin Kraus), s nímž se Eva srazí hned v úvodní scéně a on ji polije kávou. To abychom nebyli na pochybách, kdo nakonec tou její láskou bude.

Má jít o komedii, a tak divák právem očekává humor. Dočká se. Když Vítek nepolije Evu kávou při vzájemné srážce, stane se tak vzápětí díky kýchnutí. Uslyšíme i (doslova) „Budliky budliky!“ a „Pusu, pusu!“ od jakýchsi Vítkových věčně opilých kumpánů. Též dvojsmyslu slova kozy a kvílení Uršuly Klukové, která ztělesňuje hypnoterapeutovu sousedku a konkurenci coby soudobá čarodějnice.

Jak získává Eva Toulová peníze na natáčení, výrobu a distribuci, je otázka, kterou si položil už nejeden člověk z oboru filmařského i mediálního. Tentokrát byla na premiéře přehlídka partnerů a sponzorů tak dlouhá, že by to leccos vysvětlilo: kdyby dal každý z nich třeba 100 000 korun, dalo by se to asi za výslednou sumu natočit.

A co z toho sponzoři mají? Řeklo by se, že reklamu, protože snad v každé scéně je alespoň jeden z nich výslovně jmenován. Jenže na snímky Evy Toulové dosud chodilo tak málo lidí, že se taková reklama snad ani nemůže vyplatit.

A herci jako ti již zmínění nebo Jaromír Nosek, Valérie Zawadská, Václav Vydra a další? Peníze na jejich složenky byly patrně hlavní položkou rozpočtu. Pětiprocentní hodnocení pak náleží Lásce na zakázku za onu konzistenci neumětelství, která je až obdivuhodná.