RECENZE: Korzet. Císařovna Sissi, jak ji dosud neznáme

Císařovnu Sissi zná snad každý ze stejnojmenného filmu z roku 1955 v podání Romy Schneiderové. Velmi barevný, folklorem pentlený a pohádkově laděný snímek je dodnes populární i u nás. Pro rakouské vánoční televizní diváky pak je bez nadsázky tím, čím pro ty české Tři oříšky pro Popelku.

Kreutzerová předkládá docela jiný portrét této ikony krásy a věčného mládí. Nicméně ani ona se při psaní zjevně necítila vázána historickou přesností. Jednu linii filmu tvoří studie ženy, která je chytrá, vzdělaná a v sedmdesátých letech devatenáctého století moderní, pravidla vídeňského dvora jsou pro ni stejně svazující a těsná jako korzet, který jí svírá tělo, a jako předlouhé vlasy, které jí nesnesitelně tíží hlavu.

Chce se osvobodit, chce žít jinak, než jí role císařovny nařizuje. Chce se podílet na politice i výchově svých dětí. Ty jsou však ovlivněny především babičkou (matkou Františka Josefa I.), která jim habsburská pravidla nekompromisně vštípila, a ony už se dnes za matku a její životní styl stydí.

Tato linie není nikterak originální, příběhů žen, které se touží vymanit ze zavedených patriarchálních pořádků, známe víc než dost. Ve filmu Korzet se však tato linie pojí přirozeně s druhou, podstatně zajímavější. Je totiž nadčasová, stále aktuální.

Kreutzerová zachycuje jeden rok v Alžbětině životě, v němž „oslavila“ čtyřicáté narozeniny. Uvozovky jsou namístě, protože Alžběta přibývající věk nenávidí a nehodlá se s ním smířit.

„Rád bych vám připomněl, že čtyřicet let je pro ženu z lidu průměrná délka života,“ říká Sissi lékař. A manžel jí připomíná: „Stačí jen, když budeš přitažlivá. Proto jsem si tě vybral, proto jsi tady.“

Alžběta má zkrátka být pořád onou nádhernou, štíhlou mladou ženou bez vrásek a uvadající pleti. Zastavit stárnutí však nedokáže ani usilovný sport a nezdravé omezování stravy, ani lékařem ordinovaná novinka, heroin.

A právě tato linie příběhu zajímá scenáristku a režisérku především. Vzepřít se konvencím cigaretou nebo zdviženým prostředníčkem je totiž mnohem snazší než dostát požadavku věčného mládí a krásy.

Sama autorka tvrdí, že řada očekávání, s nimiž se Alžběta musela potýkat, je na ženy kladena dodnes. „Krása je vnímána jako nejdůležitější a nejcennější rys, starší ženy nebo ženy s nadváhou jsou stále považovány za méněcenné. A atraktivní partnerka i nadále zvyšuje postavení muže,“ říká Kreutzerová. Kriepsová toto její přesvědčení na plátně tlumočí s obdivuhodnou působivostí a přesvědčivostí.

Režisérka i herečka se přitom soustředí zejména na detaily, dlouhé záběry udávají pomalé tempo filmu, který je více než životopisným portrétem zamyšlením nad osudovou předurčeností a nemilosrdně plynoucím časem. S čím z toho stojí za to bojovat, je přitom zcela zřejmé.