RECENZE: Komedie V dobrém i zlém páčí humor násilím

Langmajer dostal roli opačnou a jeho výkon v ní je jedním z mála pozitiv celého filmu. V dobrém i zlém je předělávka španělské konverzační komedie Sentimental z roku 2020 a není to předělávka jediná, byť jich zatím není tolik jako v případě italských Naprostých cizinců, kteří u nás dostali název Známí neznámí.

Pár herců, jeden byt a nevelký štáb, to je z výrobního hlediska příjemně úsporné. Ferencová, která adaptovala originální scénář společně s debutující Teresou Ferencovou, však bohužel jak při psaní, kdy do původního textu vložila několik vlastních nápadů, tak poté v režii zkazila téměř všechno, co mohla.

Děj komedie, která vychází z divadelní předlohy, spojí jednoho večera dva manželské páry z jednoho domu. Ve velmi luxusně restaurovaném přízemí bydlí Anna (Petra Hřebíčková) a Evžen (Jiří Langmajer), jejichž patnáctileté manželství je vyhořelé a spojuje ho snad jen pubertální dcera, která se zřejmě potýká s hledáním identity. Tato dvojice spolu neumí mluvit jinak než v hádkách, invektivách a sarkastických výpadech, takže když se dcera zeptá „Mami, proč je táta pořád takový kretén?“, diváci se ptají spolu s ní. Nedozví se to nikdo.

Anna pozve proti manželově vůli na večeři sousedy Lauru (Táňa Pauhofová) a Tomáše (Martin Hofmann), kteří se naopak netají svým vášnivým vztahem plným hlasitého sexu, jehož zvuky rušivě doléhají až do přízemí. Zřejmě proletí dvěma patry, protože ve filmu několikrát padne zmínka o nájemnících z prvního patra, což je jeden z mnoha nesmyslů, ale vlastně ještě nejmenší problém.

Ten zásadní spočívá v tom, že ačkoli jde o konverzační film, který by měl stát na perfektních dialozích a hereckých výkonech, žádná z postav se nechová a nemluví tak, aby to působilo alespoň přiměřeně realisticky. Než dojde na meritum věci, dlouze se seznamují, okázale se nutí do přátelského chování, nuceně vtipkují, aniž by k tomu byl jakýkoli důvod, z bytu vyjdou na zahradu a zpět a přitom jen plytce žvaní.

Když se návštěva pochlubí svým nevázaným sexem, v němž nechybí ani ten skupinový, a začne lákat hostitele ke spoluúčasti, Annu to natěšeně vzruší a Evžena rozčílí k nepříčetnosti.

Nečekejme však, že uvidíme něco lechtivějšího, než že Evžen Annu několikrát plácne přes zadek. Nezřízená vášeň je zřejmá právě jen z řečí, které mnohdy rvou za uši, a z několika sprostých slov, vyřčených pouze a jedině proto, aby vyvolala smích v sále.

Největší humor pak spočívá v tom, že Anna naservíruje hostům mrkev, kterou předtím u stánku počůral pes. A největší nesmysl je, když Anna pošle Evžena pro víno a ten se zdrží vinou podzápletky, která nedává smysl ve chvílích, kdy se odehrává, a ani poté.

Nejúmornější částí filmu je ta poslední, když se Anna s Evženem, který svůj vztah k psychologii vyjádřil slovy „než terapii, to radši anál“, najednou nečekaně podvolí párové terapii. Tu na nich začne v rozporu se vším, co dosud na plátně proběhlo, provozovat sexuálně odvázaná psycholožka Laura.

Konverzační komedie se tak překotně změní ve vztahové drama a Anna s Evženem začnou zcela vážně zkoumat možnosti nové šance pro své manželství. A je po legraci, které sice není ani v předchozím ději mnoho, ale občas se přece jen najde.

Zřejmě ve snaze o co největší komediálnost vede Ferencová herce k přepjatým divadelním výkonům nejednou na hraně hysterie. Ubránit se dokázal jen Langmajer, jehož Evžen má sice do sympaťáka daleko, ale místy opravdu baví, a jakkoli se chová často vpravdě jako kretén, působí v tradičním modelu partnerského vztahu, který filmu vévodí, nejuvěřitelněji.