RECENZE: Kluci to vidí jinak než holky, ale společně baví

Základem Ondříčkovy novinky jsou poznámky a postřehy, které si psal dvacet let o životě svém a svých kamarádů, a poté je zpracoval do vlastního scénáře (ten k Samotářům napsal Petr Zelenka s Olgou Dabrowskou), s novými příběhy i postavami.

Ona příbuznost je patrná v atmosféře filmu a v tématu osamělosti člověka uprostřed města plného hlučících davů. Stejně jako v Samotářích je tu sedm hlavních postav, které tentokrát spojuje sedm pražských mostů. A všechny stojí navzdory rozdílnému věku na životních křižovatkách.

Neuralgický bod manželství úspěšného a sebevědomého malíře Martina (Jaroslav Plesl) a ilustrátorky Kamily (Martha Issová) vyjádří pregnantně jejich dospívající dcera (Sophia Strunga), když se ptá: „Mami, proč sis vzala tátu?“

A když později Kamila zareaguje na Martinovo: „Já potřebuji inspiraci“ lakonickým: „Aha…“, je naprosto jasné, že ač to ani za nic nechce přiznat, v jejím životě není zdaleka všechno tak, jak si představovala.

Také k vyjádření vztahu snoubenců, naivního básníka a romantika Daniela (Vojtěch Vodochodský) a mnohem realističtější květinářky a kickboxerky Romany (Denisa Barešová), stačí Ondříčkovi její jediná věta: „A co sis myslel, že je rozlučka se svobodou? Návštěva cukrárny?“

V tu chvíli pochopíme její pochyby i ambivalentní vztah ke Karlovi (Václav Neužil), cynickému právníkovi, jehož puberta zastydla ve vulgaritách, užívání více než malého množství drog a v osamělosti z nich všech nejzoufalejší. Jen o maličko méně přesvědčivě je vykreslen vztah ambiciózní novinářky Emmy (Anna Kameníková) a jejího partnera, narcistního milovníka Marka (Jan Nedbal).

Hlavní předností Ondříčkova scénáře je zobecnění partnerských vztahů prostřednictvím pouhých sedmi postav. Vztahy vznikají a znovu se navazují stejně jako vždycky, ale dnes možná i trochu jinak, protože lidé se v nepřeberných možnostech i omezeních současného světa nesnadno orientují.

Přesně se tu odrážejí i generační odlišnosti, přestože dramaticky velký věkový rozdíl mezi postavami není a neznamená problém. Ten spočívá spíš v tom, že svět se řítí dopředu rychle a jinak než dřív, a mnohé z toho, co bylo před pár lety samozřejmé, je dnes nepřijatelné. A naopak.

Ondříček napsal text, v němž si může najít něco svého každý divák. Škoda jen, že se nevyhnul několika klišé, jako je na poslední chvíli zrušená interrupce. Pozoruhodnou drobností pak je, že ač jde o výsostně autorský, osobní film muže, ženské postavy jsou tu jasně ty silnější. Že by přiznaná krize mužství?

Pokud David Ondříček možná až překvapil profesionalitou svého prvního samostatného scénáře, pak v kategorii režie divák právem očekává špičkovou kvalitu. A dostane ji. Počínaje výběrem herců, což je pro každého režiséra stěžejní úkol. Stejně jako u předchozích filmů (Ve stínu, Zátopek, Dukla 61) dokázal už obsazením ohromný smysl pro typizaci postav.

Že pak Neužil, Issová a Plesl podají mimořádné výkony, bylo jasné, nic jiného se od nich (s prominutím) nečekalo. Za vyzdvižení však stojí skvělá práce Denisy Barešové, které dal Ondříček příležitost dokázat, že je jedním z největších talentů mladé generace, stejně jako Vojtěch Vodochodský. Trochu méně výrazně napsané postavy Anny Kameníkové a Jana Nedbala se odrážejí i na jejich výkonech, ale i tam je patrné suverénní vedení.

A pak je tu Praha. Jeden z Ondříčkových nejlepších režijních nápadů, oněch sedm mostů, umožnilo kameramanovi Davidu Hofmannovi ukázat hlavní město z nečekaných, nových úhlů. Je krásná, proměnlivá, pulsuje i trápí.

Jako u všech Ondříčkových filmů, i tentokrát hraje velkou roli hudba, kterou svěřil britskému hudebníkovi vystupujícímu pod názvem Rhumba Club Tom Falle. Je výrazná, ale vnímání děje a obrazu neruší.

Kluci to vidí jinak než holky je především zábavný film, při jehož sledování a ještě chvíli poté se divák bude postavám, v nichž se může najít, stejně tak smát, jako se jimi dojímat. A jestli se v nich opravdu najde a trošku se zamyslí i nad vlastními někdejšími ambicemi, touhami a jejich (ne)naplněním, tím lépe.