Článek
Paní Anny měla tři děti, dvakrát se rozvedla a ve 46 začala překvapivě s kariérou prostitutky. Prý aby mohla přilepšit dětem a vnoučkům. Na ulici však vyrážela spíše příležitostně.
Přes den se paní věnovala povolání, které spisovná vrstva českého jazyka popisuje slovem toaletářka, což ovšem úplně nevystihuje realitu počuraných podlah, smradu v metru a bizarních postaviček, které se objevují v jejím okénku. Mnohem přesnější a koneckonců i používanější je šťavnatý termín z nižších vrstev jazyka složený z českého bába a německého Häusel. Jistě, je to germanismus, ale půvabný. A Häusel přece není nic ošklivého, jde o obyčejný domeček.
Anny
V nadsázce můžeme dokument Anny popsat jako pokračovatele sovětského kina-pravdy, syrový a téměř nepřipravovaný pohled do života těch nejobyčejnějších z obyčejných. Část filmu se odehrává na oslizlých pražských záchodcích, což přináší i trochu legrace, ale opravdu jen pomálu. Třeba dialog s podivínem, který chce zaplatit jen jednu korunu, a manažerka toaletních prostor mu řekne, že „za korunu si může krupnout do kalhot“.
Obědy nám vozí až na pole, lhali komunisti cizincům. Miliony Ukrajinců umíraly hladem
Anny sledujeme v práci, na oslavách, v amatérském divadelním spolku nebo s vnoučaty. Mluví o životě s nadhledem a upřímně, stěžuje si jen málo (vnučka má deprese, vnouček cukrovku), ale ráda nadává na „ty nahoře”. Po delší době se dostaví silný pocit, že hrdinka nikdy neřekne nic zajímavého. Hlubší úvahy asi není schopná, převládá banalita. Navíc se ukáže, že její příběh není tak nosný, jak by si pravidla filmového vyprávění žádala. Moc negraduje, nenabídne žádné překvapení. Plyne odnikud nikam.
Jde o časosběr až příliš generický, nepřinášející oproti předchozím příběhům jako Katka nebo René žádnou přidanou hodnotu. Vyplatilo se prostou ženu sledovat s kamerou šestnáct let? V podstatě spíše ne.
Celkové hodnocení: 55 %