RECENZE: Když se osudy neprotnou. S Minulými životy se ztotožní každý z nás

Hit festivalů Sundance, Berlinale (kde byl dokonce nominován na cenu Zlatého medvěda za nejlepší film) i nedávného 57. ročníku festivalu v Karlových Varech dojímá diváky svou citlivostí, upřímností i obyčejností, která se v dnešní době snímků s přemírou CGI efektů už vidí jen velice málo.

Na začátku příběhu sledujeme trojici lidi sedících v restauraci – jedna žena, dva muži, kteří si spolu povídají. Netušíme, jaký mezi sebou mají vztah. O tom ostatně polemizují i další dvě osoby divákům skryté, které ale vyjadřují myšlenky nás všech. Jsou tyto tři osoby přátelé, příbuzní, nebo se zrovna potkali?

Následně diváka příběh přenese o 24 let do minulosti, aby poznal ústřední dvojici filmu – Noru a Hae Sunga. Vyrůstají spolu v Jižní Koreji a kvete mezi nimi první nesmělá dětská láska. Dokud se rodina Nory nerozhodne emigrovat do Kanady a jejich počínající vztah není přerušen.

O dvanáct let později se jejich osudy protnou znovu, tentokrát díky sociálním sítím. Začnou si spolu skypovat a veškeré emoce, které odsunuli před 12 lety, se vrátily zpět – a vzhledem k tomu, že oba už jsou dospělí, o to intenzivněji a vyzráleji. Zároveň jsou ale v životě úplně jinde – Nora studuje v New Yorku, Hae Sung zůstal v Jižní Koreji.

Jejich vztah se nakonec rozhodnutím jednoho z nich zase přeruší na dalších 12 let. Mezitím se jejich životy pochopitelně zase promění. Z Hae Sunga je inženýr, Nora se vdá za Američana Arthura a živí se psaním dramatických her. Zdá se, že jsou oba ve svých životech spokojení. Hae Sung ale přijede nečekaně navštívit Noru do New Yorku. Rozehraje se tak linka uvažování a polemizování o tom, jestli vedou oba život, který chtěli vždy vést. A jak by jejich životy vypadaly, kdyby se oba rozhodli jinak.

Debutový snímek režisérky Celine Song působí v dnešní době skutečně jako závan svěžího větru. Oproti technicky dokonalým filmům, které v posledních letech přicházejí do kin, se nesoustředí na vizuální efekty, působivé scenérie ani na svižné akční scény. Právě naopak, sází na to, co z lidí dělá lidi – emoce. Celý film stojí právě na emocích vyjádřených nejen skrze intimní skromné dialogy, ale také skrze prosté pohledy mezi dvěma hlavními postavami, kdy slov není třeba.

Více než stominutová stopáž by se vzhledem k tomuto faktoru mohla zdát až příliš dlouhá. Diváka ale natolik zajímá, jak tento milostný trojúhelník nakonec dopadne, že i delší stopáž dokáže odpustit. Když navíc mezi hlavní dvojicí ztvárněnou herečkou Gretou Lee a hercem Yoo Teem nechybí chemie, tolik potřebná pro snímek s takovým intimním tématem, podkreslená povedeným soundtrackem, úspěch je na světě. Ne zpočátku zaručený, ale v dnešní době po mnoha nadšených recenzích po celém světě už jistý.

Tematika paralelních světů a ,,co by, kdyby‘‘ se v poslední době zjevuje ve filmech čím dál častěji. Je to také důvod, který by mohl potenciální diváky odradit od sledování filmu. Minulé životy ale paralelní světy neberou jako stěžejní téma. Berou ho spíše jako podnět, od kterého je možno se odrazit. A zbytek už nechají na ústřední dvojici, se kterou prožívají všechny vyřčené i nevyřčené pocity. Myšlence paralelních světů se postavy nejblíže přiblíží v momentě, kdy probírají význam korejského slova In-Yun, tedy koncept osudového spojení dvou lidí, kteří jsou spolu propojeni i v jiných životech.

Je možná škoda, že snímek vstupuje do kin právě nyní, kdy by mohl být zastíněn současnými filmovými hity Oppenheimer a Barbie. Mnohdy totiž bývá největší síla právě v těch skromných, citlivých snímcích, se kterými se každý divák může ztotožnit po svém.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina