Hlavní obsah

RECENZE: Když je zrcadlo největší nepřítel. Závažný, ale nedotažený dokument o body shamingu

Takzvaný body shaming neboli doslova zostuzení těla začíná být čím dál skloňovanějším psychologickým pojmem. Šikana na základě vzhledu se netýká jen obézních lidí, ale i těch, co mají přesně opačnou postavu, anebo zrzků či osob s kožními problémy. Dokumentaristka Dagmar Smržová přináší jejich bolestné příběhy ve snímku Tělo v mé hlavě.

Foto: Eva Koňaříková

Ukázka z filmu Tělo v mé hlavě

Článek

Režisérka prostřednictvím České televize vyzvala ty, kteří se od svého okolí setkali s nepříjemnými poznámkami ohledně vlastního vzezření, aby se zapojili do připravovaného dokumentárního projektu.

Soudě podle zákulisních záběrů z natáčení nebylo statečných účastníků málo, ve filmu však silněji figurují pouze jednotky z nich.

Záštitu snímku a jakousi ochranu dotčených ze strany veřejně známé osobnosti na place poskytuje mimo jiné tělesnou konstitucí drobnější herečka Barbora Jánová, která podle svých slov odmala čelí dotěrné otázce, jestli by neměla přibrat na váze.

RECENZE: Důstojnost jednoho končí tam, kde začíná blahobyt druhého

Kultura

Podporuje je i frontman kapely Květy Martin Kyšperský, jenž měří přes dva metry, což je předmětem komentáře většiny z těch, kteří se s ním potkali. V našeptávači Googlu je výška ostatně třetím výsledkem vyhledávání, který se ve spojení s jeho jménem pojí.

Muzikant v dokumentu strefuje hřebík na hlavičku, když podotkne, že upozornění na svou nezvyklou výšku slýchá takřka pokaždé, a přitom zcela zbytečně. Sám přece dobře ví, jak vypadá. Připomínka jako by jen měla vyplnit nechtěné ticho, jež při prvotní neformální konverzaci obvykle hrozí.

Foto: Eva Koňaříková

Ukázka z filmu Tělo v mé hlavě

Smržová otvírá řadu podob, jichž může body shaming nabýt, a především rozsáhlé důsledky, které se k této formě šikany pojí. Nastiňuje i případ ženy, u níž se různé potíže jako boj s bulimií, křivý chrup nebo těžké akné nasčítaly a vedly u ní až k sebevražedným myšlenkám.

Autorky dokumentu o oběti útoku kyselinou: Popáleniny spojuje bolest za škálou měřitelnosti

Kultura

Problematika by se neměla zlehčovat, a to autorka snímku rozhodně nečiní. Chytrou formou sdílené terapie se zmíněnými celebritami poskytuje pro své respondenty bezpečný prostor, v nichž dávají do svého nitra nahlédnout možná i víc, než kdyby se při vyprávění ocitli sami jen s filmovým štábem.

Tělo v mé hlavě se pomocí jejich osudů dostává poměrně hluboko, což dokládá i zjevné emoční vypětí aktérů a aktérek, jehož zobrazení místy možná až příliš hraje na city. Slzy na druhou stranu hovoří za mnoho nevyřčeného.

Chybí nicméně kloudné, odborné vysvětlení kupříkladu od sociologů, odkud tak časté a zhoubné odsudky pramení a co to o společnosti jako takové vypovídá.

Film právě uvádí festival Jeden svět, poslední projekce se uskuteční 27. března v pražském kině Atlas. Na obrazovkách ČT se snímek objeví letos na podzim.

Tělo v mé hlavě
ČR 2024, 72 min. Režie: Dagmar Smržová
Hodnocení: 70 %

RECENZE: Šťastný člověk, příběh osoby procházející tranzicí

Kultura

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kino Atlas

Výběr článků

Načítám