RECENZE: Kdy je čas ze vztahu utéct? To napoví film Jen my dva

Tématem filmu Jen my dva je manipulace a násilí v partnerském vztahu, přičemž nemusí jít hned od začátku o násilí fyzické.

Hlavní hrdinkou je učitelka francouzštiny Blanche, která se bláznivě zamiluje do na první i druhý pohled dokonalého bankéře Gregoira. Je pohledný, vtipný a dobře zaopatřený. Divákovi jsou sice jeho dokonalost, něha a příliš na odiv stavěná láska podezřelé prakticky od začátku, ale zároveň chápe, proč to Blanche necítí stejně.

Ta nedbá dokonce ani na varování svého dvojčete Rose a sice nerada, ale z velké lásky následuje Gregoira i s jejich prvním dítětem daleko od domova, od rodiny a zejména sestry, na které lpí. Ani manželova slova, že si přece stačí jen oni dva, ji nevarují. Až zjištění, že se nestěhovali proto, že muže přeložili, ale proto, že si o to sám řekl, přinese první varovný signál.

Ten pak narůstá do sledu rafinovaných manželových skoků od něhy a láskyplného chování k ní i k dětem, k pronásledování, žárlivým scénám, výslechům, kontrole všech výdajů, pak zase omlouvání za to, jak strašně se k ní choval, a tak pořád dokola. Blanche se bojí i stydí komukoli svěřit, takže okolí považuje oba za ideální pár.

Scénář filmu Jen my dva rozhodně nebyl oceněn náhodou. Obě hlavní postavy jsou důkladně propracované, rozehrání psychologického teroru z mužovy strany nepřestává udivovat vynalézavostí.

A z velmi pozvolné, ale naprosto uvěřitelné proměny, jíž Blanche prochází k uvědomění si, že promeškala ten správný čas, kdy už měla z toxického vztahu utéct, člověka až mrazí. Zejména tehdy, když už Blanche ví, oč tady běží, ale připravit děti o tátu, kterého milují, pořád nedokáže.

Jde o výrazně herecký film, a Donzelliová měla šťastnou ruku, když do dvojrole Blanche a Rose obsadila původem belgickou herečku Virginii Efiru, známou například z filmů Benedetta nebo Děti těch druhých.

Tentokrát bezchybně a mimořádně přesvědčivě zahrála nejen ženu, která tolik touží po vzájemné lásce, že velmi dlouho přehlíží jasné znaky manipulace a psychického násilí, ale i její dvojče Rose, ženu, která má zdravý úsudek i potřebu zdravého vztahu, v němž nechybí smích.

Melvil Poupaud, kterého jsme viděli například v Allenově Zásahu štěstím, je velmi dobře zvolený představitel elegantního bídáka. Přesto ho mohla režisérka vést zejména v první části filmu k méně expresivnímu výkonu, aby byla nejen Blanche, ale i diváci vývojem jeho chování překvapeni.

To platí i o stavbě filmu, jehož příběh se neodvíjí lineárně, ale v návratech z jistého bodu do minulosti, takže diváci od začátku vědí, jak skončí, což mu trochu ubírá na napětí. Zase se ale mohou o to víc soustředit na skvěle vykreslené signály, které jasně ukazují, že dříve nebo později nezbude nic jiného než ze vztahu v zájmu svém i dětí odejít.