RECENZE: Kardinálové ve filmu Konkláve prožívají strhující drama

Švýcarský režisér Edward Berger předkládá v novém filmu Konkláve fiktivní příběh volby nového papeže. Vévodí mu Ralph Fiennes, a to nejen herecky, ale i jako děkan kardinálského kolegia Lawrence, který je z titulu své funkce pověřen řízením volby nového papeže poté, co ten předchozí nečekaně zemřel.

Ačkoli sám o pozici nevyššího církevního hodnostáře neusiluje, a nejspíš o ni ani nestojí, je zodpovědný za to, aby byl papežem zvolen muž, který si to beze všech pochybností zaslouží. Z toho by rozbolela hlava i méně poctivého člověka, než je Lawrence, a Fiennes dokáže pochybnosti a tíhu údělu své postavy přenést na diváky bezchybně.

Pochybnosti o tom, kdo by měl novým papežem být, se rychle dostavují. Počet hlasů pro kandidáty se proměňuje současně s tím, jak se před Lawrencem odhalují větší či menší prohřešky adeptů, a on stojí sám před mnoha těžkými rozhodnutími.

Ověřovat informace je nemožné, kardinálové jsou po dobu konkláve uzavřeni v Sixtinské kapli, odkud odjíždějí pouze k jídlu a spánku do domu svaté Marty. Pod přísnou policejní ochranou a bez možnosti mluvit s kýmkoli jiným než mezi sebou.

Berger se prostřednictvím konkláve dotýká sice známých prohřešků i zločinů katolické církve, ale činí tak ve strhujícím příběhu plném napětí a nečekaných zvratů. Film se po mírně rozvláčném, ale vtipnými komentáři oživeném příjezdu sto osmi kardinálů celého světa postupně překlápí do napínavého thrilleru, v němž jeho aktérům sice nejde o život, ale o jeden z nejvýznamnějších postů světa.

Témata jako pokrokovost versus dogmatismus uvnitř církve, rasismus, netolerance vůči homosexuálům i jiným církvím, imigrace, korupce, zneužívání či postavení žen jsou přirozeně začleněna do urputného boje o moc.

Ve hře není nic menšího než další směřování a budoucnost církve. „Měli jsme horší papeže,“ připomene kardinál Aldo Bellini (neméně skvostný Stanley Tucci) nejostudnější chvíle v dějinách církve Lawrencovi, když ten brojí proti zvolení zpátečnického a dogmatického kardinála Tedesca.

„Jenže s ním se vrátíme o šedesát let zpátky,“ kontruje Lawrence.

Také další herecké obsazení je výtečné. Za vyzdvižení stojí Isabella Rosselliniová jako sestra Agnes, jejíž klidná rozhodnost a síla jsou odzbrojující.

Film je obrazově nápaditý, divák si podobně jako před léty u Dvanácti rozhněvaných mužů (1997) ani neuvědomí, že se odehrává v uzavřeném prostoru.

Kamera snímá stovku kardinálů i výzdobu Sixtinské kaple v dechberoucích scénách, hudba, která je na začátku filmu zbytečně dramatická, se postupem času přesně přizpůsobí ději.

Jen úplný závěr je vůči tolerantnosti katolické církve snad až příliš optimistický a je z něj cítit zbytečná snaha nevynechat žádné z nejen aktuálních, ale také módních témat.