RECENZE: Jokerovo bláznovství na druhou skončilo jako nepovedený vtip

Pryč je intimní drama, chaos a zobrazení moderního světa stojícího na nenávisti. Arthur Fleck si odpykává trest za pětinásobnou vraždu v arkhamském nápravném ústavu. Zlomený a bez smyslu života je dokola šikanovaný tamními bachaři. Úsměv zmizel.

Jako by sama postava předvídala, jak strmý bude pád od brilantního vhledu do deziluze člověka zdrceného společností po muzikálový experiment, který se tváří jako interpretace její duše.

Komiksová postava, které v původním snímku potemněly kontury a vyjevily psychotického zločinného klauna, se mění zpátky ve figurku, která hraje (a bohužel i zpívá) na efekt. Nechme stranou, zda za rozhodnutím zhudebnit Jokerovo pokračování stojí sám Phillips, nebo fakt, že druhou hlavní roli obsadila popová hvězda Lady Gaga.

Nebyl by to sám o sobě krok vedle, pokud by skladby umně navázaly na Fleckův stav mysli a melodie si hrály s divákem jako kočka s myší. Psychoanalýza se ale v hitech Judy Garlandové, Franka Sinatry nebo Freda Astaira neskrývá.

Filmový jukebox nabitý klasikami zní totiž více jako doprovodný projekt v kariéře Lady Gaga než jako promyšlená a efektivně zkomponovaná sonda do myšlení a motivů vraha s make-upem na tváři.

Obsazení známé zpěvačky a herečky však vůbec nebylo špatným rozhodnutím. Harley Quinnová (nebo Lee Quinzel, jak ji film oficiálně nazývá) je pro ni šitá na míru a její výkon kritizovat nelze, ostatně to ani ten Joaquina Phoenixe. Kde však dvojice vytváří potřebnou dynamiku a prohlubuje téma chaosu, přichází další píseň.

V druhé polovině filmu si dokonce oba antihrdinové pomalu přestávají povídat a stavět na onom bláznovství bez cíle, které je provází od výtisku prvního společného komiksu.

Gaga exceluje v různých polohách a pochopitelně funguje nejlépe ruku v ruce s částmi scénáře, kdy je v přímé interakci s Phoenixem nebo k němu projevuje zaslepenou náklonnost. Za zmínku stojí především scéna, která vrcholí s „Lee“ u výlohy s televizemi nebo společný tanec na dvoře ústavu s plameny za zády. Taneční scény rovněž trefně odkazují na komiksový kánon.

Joaquin Phoenix navazuje dobře na roli, která mu vynesla jediného Oscara v kariéře. Kromě rozvibrovaných hlasivek ale nenabízí nic nového a jeho herecké umění kácí k zemi tvůrčí záměr, se kterým Phillips postupně prochází ústavem a soudní síní, kde jde o budoucnost celé postavy.

Proces s Arthurem Fleckem pak slouží coby kulisa pro druhé jednání. Neskutečně se však vleče a z velké postavy Harveyho Denta dělá prakticky jen nutný kompars.

Jak Phillips postupně ukrajuje ze smyslu a kvality pokračování, zabíjejí temné zpívánky také znovu uhrančivý soundtrack Hildur Guðnadóttirové, která s Phoenixem sdílela úspěch na oscarovém ceremoniálu. Islandská skladatelka si zasloužila větší prostor, protože její práce je znovu fenomenální.

Finále snímku, který objektivně patří do kategorie nejhorších filmových pokračování, je pak důkazem, jak moc chtěli autoři s publikem cvičit. Vyznívá však do ztracena. Nešokuje, nedojímá a je vlastně malým vykoupením po nesourodém díle, ve kterém řeší rozdvojenou osobnost více režisér než klaun.

Film začíná dobře míněnou lekcí z psychologie, kdy animovaného Jokera pronásleduje vlastní stín coby část osobnosti, kterou si nechce připustit. Symboliku však najdeme i v podobném a strašidelném stínu prvního skvělého Jokera.

Přes něj bude Folie à Deux téměř nepřijatelné a diváci odejdou naštvaní. I přes očividnou rozpolcenost a propad hudebního sequelu byla laťka nastavená proklatě vysoko. Za několik týdnů však bude přípustné předstírat, že pokračování k jedničce vůbec nepatří.