RECENZE: Janžurka jako otevřený, upřímný portrét člověka

Není mnoho hereček, které prakticky po celou kariéru spoluvytvářejí dějiny divadla, filmu i televize prostřednictvím velkých charakterních rolí a zároveň se o nich mluví s veškerou úctou jako o „komindách“. Herecký rejstřík Ivy Janžurové sahá od bláznivých komedií po těžká, silná dramata, neméně pestrý byl i její dosavadní osobní život.

Snímek vybočuje ze stereotypu běžných dokumentů „o životě a díle“ významné osobnosti. Za diváky se vydává film velmi upřímný, který osobnost Janžurové představuje s možná až nečekanou otevřeností a přímostí.

Snad právě proto, že scenáristkou a režisérkou byla její dcera, se Janžurová nebála odhalit ani obličej bez líčidel a vlasy bez péče kadeřníka, kterého v domácím prostředí nahrazuje právě Theodora. A nebála se odhalit ani mnohé i velmi emocionálně silné chvíle svého života.

Diváci ji poznají především jako člověka, Remundová použila jen několik jejích postav k tomu, aby jimi matčin portrét dokreslila. Navíc nepoužila, až na výjimky zejména z filmových rolí, ty nejznámější, což může diváky, kteří je milují, trochu zklamat. Kromě toho délka některých ukázek film zbytečně natahuje nad kýžených devadesát minut.

Se samozřejmostí mluví herečka o výchově v rodině, v níž byli oba rodiče z vděčnosti k Rudé armádě po válce přesvědčenými komunisty, bez příkras i hořkosti o protivenstvích, která jí přichystal minulý režim, když se mu v občanském životě postavila.

A bez výmluv o tom, proč pro ni nakonec možnost pracovat znamenala víc než cokoli jiného, takže se naučila s režimem vycházet, ale tak, aby se za sebe nemusela stydět.

„Já jsem se snažila, Ivuško, v tom dokumentu odhalit tvoje nitro, to zní hrozně, že jo?“ říká Remundová. A Ivuška, jak ji dcera s láskou oslovuje, se sebeironií sobě vlastní a s kouskem sýra v ruce odpovídá: „Já bych za svoje nitro řekla, že tohle je hrozně dobrej sejra.“

Diváci tedy mohou nahlédnout do hloubky hereččina života a duše, byť v některých chvílích se režisérka nechala možná až příliš unést a ponořila se do, z diváckého hlediska, trochu méně záživných situací.

Ke cti Remundové slouží, že filmu nevládnou „mluvící hlavy“ ani stereotypy většiny hereckých medailonků. Vládnou v něm důvěra i důvěrnosti mezi režisérkou a protagonistkou. Prostor dostane i Sabina Remundová, s níž se Janžurová testuje na covid, v půvabné scéně se sestry přou o to, které z maminčiných milostných dopisů je možné zveřejnit, nebo si maminku láskyplně dobírají.

A celým filmem prochází láska k partnerovi a tátovi Stanislavu Remundovi, o němž všechny shodně mluví jako o Slávečkovi. A když Janžurová mluví o svém prvním muži Janu Eisnerovi, který byl kameramanem jejího slavného seriálu Píseň pro Rudolfa III., přiznává, že „na našem manželství byla nejlepší svatba“.

Celkově je zkrátka největší kvalitou filmu sama Janžurová, která každý náznak moudrého kázání nadlehčí sebeironií a nadhledem, třeba když mluví o své metodě, jak se před kamerou rozplakat: „Stačí přivolat vlastní sebelítost.“