RECENZE: Imaginární přátelé jako vlastní hravý režijní sen

Námět nepřímo odkazuje na cesty do Země Nezemě a jim podobné. Nikdo z dětí nechce vyrůst, až se to najednou stane tak nějak samo od sebe. Ztrácíme část hravosti, infantilní přístup k životu a následně i berličky, které nás držely dlouhá léta pohromadě. Sny narážejí na realitu a imaginární přátele zaměňujeme čím dál víc za ty skutečné.

Právě projekce té nejčistší touhy po blízkých kamarádech, kteří jsou tu výhradně pro nás, patří mezi hlavní hrdiny hraného příběhu. Tedy alespoň některé. Z plejády nejrůznějších animovaných charakterů, takzvaných IFů dle anglického označení, dostávají prostor dva a zbytek působí jako stafáž slavných jmen (za všechny například Emily Bluntová, George Clooney, Bradley Cooper, Matt Damon, Jon Stewart nebo třeba Brad Pitt).

Výběr zlaté hollywoodské sestavy je ale plusem pouze pro dospělé s dětskou duší, kteří by si zašli na Krasinského třetí film v originálním znění bez potomků. A ti budou v menšině.

Pro zbývající diváky Krasinski nabízí mix kreslené hravosti, v přímé úměře ke slušnému rozpočtu, a poměrně přímočarého příběhu, ve kterém si novodobé příšerky stýskají nad tím, že jim kamarádi odrostli.

Invence zůstává v rukou umírněné dětské fantazie, což z filmu dělá upřímnější a věrohodnější podívanou.

Zároveň ho však okrádá o to, co dělá z většiny studiových animáků nespoutanou jízdu. Pitvoření, efekty a dobrodružství netradičně musí na druhou kolej. To je ale v pořádku, John Krasinski asi nikdy nebude točit čistě animované filmy a Imaginární přátelé rozhodně nejsou dalším Příběhem hraček.

Jdou ale proti očekávání strhujících záběrů za miliony dolarů. Tvůrci riskují a dávají postavám více hloubky i za cenu snížení grimas v postprodukci. Vychází jim to tak napůl.

Po 100 minutách snímek zanechává pocit familiárnosti, který chytne a nepustí. Zároveň se však nelze zbavit pocitu, že všeho bylo pomálu. Kromě hlavních postav jsou ostatní verze IFů jen ochutnávkami a film zkrátka jen provokativně ukazuje možnosti, které jsou nadále divákovi upřené.

O stupeň níže pak působí i hrané role. Sám režisér Krasinski ztvárnil úlohu napsanou (sebou samým) na tělo, za hranicí emoce jeho dcery se však ve vztahu k otci není čeho chytit. Vše je pouze naznačené a povinný obal má pomoci dotvářet hlavní myšlenku.

Samozvaný správce animovaných charakterů Ryan Reynolds je zase okleštěn na milé minimum. Z Deadpoola (kterého si Reynolds poprvé zahrál v roce 2016) zbývá jen jiskra v oku a mnohdy to vypadá, že jeho Cal nese na trh kůži někoho úplně jiného.

Krasinski si alespoň vypůjčil jeden z čistě deadpoolovských (a mládeži přístupných) vtípků, kterého si snadno ani nevšimnete.

Bea Cailey Flemingové (i s asistencí jako vždy šarmantní herečky a režisérky Fiony Shawové) celkem sympaticky provází narativ do očekávaného konce, který má přesně tolik překvapení, aby uspokojil rodinu v kině a alespoň trochu přiblížil, proč byly hodnoty ve snímku důležitější než cokoliv dalšího.

V bohatě obsazeném žánru zřejmě Imaginární přátelé časem zapadnou. Jako osobní depeše dětem, které ještě nějaký pátek nevyrostou, budou ale určitě mít cenu zlata i dlouhá léta po premiéře.