RECENZE: Idol se prodává sexem a narážkami na hollywoodskou představu o hudebním průmyslu

S Idolem se bude především české publikum seznamovat nelehko. Pokud se nenechá zaslepit výdechy zrychlujícími tep či pompou a luxusem, bude pro ně prostředí představeného hudebního chrámu na hony vzdálené.

Tím spíš, že jde o přestřelenou fantazii Sama Levinsona a jeho tvůrčího týmu. Ten naservíroval rádoby přitažlivou minisérii, která pluje někde mezi sexy atmosférou hudebních klipů z přelomu tisíciletí a odlehčenou konverzační sondou do hlav hollywoodských agentů jezdících limuzínami. Bohužel s miskami vah výrazně na straně eroticky laděného pozlátka.

Čtyři z celkem pěti epizod sází na náhodu či snad šťastnou hvězdu, zda se jedinec v prostředí domácího kina ještě vrátí, týden co týden obrněn trpělivostí. Za času pilotních epizod pro americké kabelové televize by to byla věc takřka nepředstavitelná.

Idol si hraje s ohněm v tom nejhorším slova smyslu. Výrazně sází na odhalená těla, drobně vyzdvihuje zajímavou linku s narušenou psychikou hlavní postavy a vše korunuje nesympatickým macho manipulátorem, který se snaží působit jako gangster. Výsledkem jsou tři až čtyři hodiny jednobarevných her podle taktovky samozvaného lídra hudebního kultu Tedrose a jeho - bez nadsázky - úžasně talentovaného harému.

Celkovému vyznění nepřidává ani fakt, že The Weeknd je skvělý hudebník a autor, ale mizerný herec, kterému se chcete při prvním náznaku vynucené autority od srdce zasmát. Jeho seriálová partnerka Lily-Rose Depp naopak potvrzuje, že talentované geny skutečně podědila po obou rodičích.

V Idolu nejen herecky převyšuje ostatní, ale i výborně zpívá. Na ruku jí šel také scénář, který jí coby hlavní postavě nabídl nejvděčnější scény. Za zmínku stojí například epizoda s natáčením hudebního videoklipu nebo finále, kde se přece jen tvůrci pokusili o zajímavý obrat.

Spolu s Depp seriálu sluší i pestrý, tematický soundtrack, který bohudík pohladí i melodickými skladbami bez vzdychání do mikrofonu a již zmíněné tlachání na úkor všech manažerů, agentů, poradců a jiných postaviček hudební branže. V tom excelují zejména Hank Azaria s Da'Vine Joy Randolph, kteří si scény úžasně kradou pro sebe. Škoda jen, že je podobných hlodů jako šafránu a v závěru na tom vlastně seriál vůbec nestojí.

Rozuzlení nakonec Idol nabízí solidní, avšak po dlouhých minutách divácké bondáže se vše děje až příliš snadno a zrychleně (možná i s přihlédnutím k faktu, že se seriál z velké části přetáčel). Unavený divák už si tak lístek na vrcholnou show nekoupí, protože zkrátka neví, na jakou přišel, anebo na to po těch dvaceti natřesených zadnicích už zapomněl.