RECENZE: Hranice mezi přesvědčením a bludem. Quisling zkoumá složitost lidské morálky

Film nabízí přesah k dnešku a současným vládcům, kteří se při ničení demokratických struktur zaštiťují dobrými úmysly a jednáním v zájmu svých voličů. Quisling (Gard B. Eidsvold) se před soudem a potažmo vlastním svědomím obhajuje, že jeho účast na protektorátní správě země byla vedena snahou zabránit mnohem většímu nebezpečí v podobě bolševismu.

Se sovětským Ruskem měl své zkušenosti. Během hladomoru na Ukrajině spolupracoval jako humanitární pracovník s Fridtjofem Nansenem. Příčinu této obrovské tragédie stejně jako hospodářské krize viděl v komunismu. Proto vstoupil do politiky.

Ve třicátých letech začal sympatizovat s fašisty. Strana Národní sjednocení, kterou založil, byla ale ve volbách neúspěšná. Příležitosti se chopil po německé okupaci Norska, kdy jako premiér podléhal ve svých rozhodnutích říšskému komisaři Terbovenovi.

Filmové vyprávění nás zavádí až do doby po pádu německé říše. Norsko získalo zpět svobodu a Quisling čeká, jak s ním bude naloženo. Věří, že se mu podaří s vítězi vyjednat nějakou dohodu, ale po dostavení se na policii v Oslu je zatčen a vzat do vazby.

Země prahne po odvetě a jeho čeká soud, kde se bude zodpovídat ze svých činů. Biskup Berggrav se obává, aby z něj tento proces neučinil mučedníka, a proto pověří nemocničního kaplana Pedera Olsena (Anders Danielsen Lie), aby mu poskytl duchovní poradenství.

Právě Olsenovy deníkové zápisky z té doby posloužily tvůrcům filmu jako základ pro interakci dvou postav, z nichž jedna se snaží pochopit a druhá být pochopena. Quisling byl synem luteránského duchovního, a tak jejich slovní výměny připomínají teologické, filozofické nebo politické disputace stáčející se k výkladu základních etických otázek.

Proti sobě zde stojí intelektuálně rovnocenní partneři, každý ale s jiným chápáním toho, co je dobro a zlo. Ten, který by měl cítit vinu, si ji nepřipouští, ten, který ho vede k pokání, je jí naopak zatížen a necouvá před odpovědností.

Jejich vztah se vytváří postupně. Quisling zprvu Olsena odmítá, pak ho přijímá vstřícněji. Nabídnuté milosti odpuštění ale nevyužije, protože se domnívá, že se nedopustil ničeho špatného. Intimní rozhovory v cele, střídané těmi v soudní síni, vyprávění rytmizují a ukazují, že si hodlá svůj postoj držet až do konce.

Podporuje ho v tom jeho žena Marie (Lisa Carlehedová), která mu radí, aby se nezřekl svého přesvědčení a nekapituloval před odpovědností za své skutky. Sdílí jeho morálně pokřivený pohled na svět, z něhož dosud těžila.

Opakem Marie je Olsenova žena Heidi (Lisa Loven Kongsliová), která ztělesňuje většinový hlas Norů žádajících Quislingovo potrestání. S mužovou pastorační misí v tomto případu není úplně ztotožněná, ale nakonec ho podpoří.

Před soudem se Quisling hájí, že nevěděl o charakteru vyhlazovacích táborů, ač je navštívil. To ale zpochybní svědectví přeživšího holocaustu a česko-norského psychiatra Lea Eitingera, který poznamenává, že z tisíce deportovaných norských Židů jich přežilo pouhých dvanáct.

Důkazy v soudní síni otevírají i ránu ve svědomí Olsena, že během války učinil rozhodnutí na ochranu své rodiny, jímž vystavil nebezpečí své židovské přátele. Quisling této sebereflexe schopen není. Jen snahy o racionalizaci svého klamavého pohledu na svět.

Historická látka tím dostává podobu komplexní charakterové studie, jež otevírá otázky svědomí, odpovědnosti za své činy, morálky, vnímání dobra a zla. Vidkun Quisling v ní přitom není definován jako plakátové zlo.

Tvůrci se brání černobílému pohledu a přistupují k němu s respektem, mohlo by se zdát, že i s jistou empatií. To jim umožňuje věnovat se nejjemnějším nuancím jeho osobnosti vykazující znaky narcistního spasitele, u něhož dochází ke zjevnému rozporu mezi deklarovanými cíli a prostředky použitými k jejich dosažení.

Gard B. Eidsvold v roli Quislinga reaguje výbuchy rozhořčení a velikášského chvástání, kdykoliv jsou jeho motivy zpochybněny. Ty střídá s pozicí raněného zvířete, které je zahnané do kouta. Těžké zkoušce víry je vystaven Anders Danielsen Lie coby Olsen.

Vnitřní rozpoložení postav odráží jak ladění obrazu do kombinace většinou dvou teplých barev, tak organizace prostoru, kdy kameraman Jonas Alarik používá stísněný vězeňský pro metaforické vyjádření Quilingova změněného mocenského postavení. Věznice se mění na něco mezi zpovědnicí a soudní síní, v níž má Quisling obhájit své kroky.

Režisér Erik Poppe historickou látku posunul do roviny charakterové studie zkoumající složitost lidské morálky. Herci, kamera i scénografie jdou tomuto psychologizujícímu pojetí naproti, díky čemuž zkoumání hranice mezi přesvědčením a bludem působí velmi působivě.