RECENZE Hororové Týny: Pšt, nebo zemřete. Tiché místo do třetice všeho bezvýznamného

Postapokalyptická série, kterou před šesti lety započal známý herec ze seriálu Kancl a tehdy navíc nadějný režisér a scenárista John Krasinski, se natáhla do trilogie. Pod dvojkou z roku 2020 byl strůjce stále ještě podepsán jako hlavní autor. V případě trojky, jež je právě k vidění v kinech, se stáhl a figuruje u ní již jen coby spoluautor scénáře a jeden z producentů.

Z rozrůstajícího se impéria tak odešel tvůrce, jenž mu vdechl stěžejní myšlenku a jenž na ni pozoruhodně naplétal odbočky. Postavil svět v troskách, který ovládají podivná monstra s mimořádně vyvinutým smyslem. Kvůli jejich nízkému prahu slyšitelnosti se lidé musí snažit dělat co nejméně zvuků, aby je obří tvorové neodhalili a nezabili.

Zatímco protagonisty prvních dvou dílů byli členové rodiny Abbottových v čele s Krasinským a jeho filmovou i reálnou manželkou Emily Bluntovou, v novince tito představitelé zcela chybí. Jedinou spojkou na předešlý děj je vůdce přeživších Djimon Hounsou, jenž se ovšem na plátně tentokrát víceméně mihne.

Do popředí se naopak dostávají noví hrdinové. Onkologická pacientka Samira v podání držitelky Oscara Lupity Nyong’o se do New Yorku vydává na krátký výlet v tu nejméně vhodnou chvíli. Zrovna totiž přichází invaze příšer a celý příběh se vrací na prapočátek dění.

Na své strastiplné cestě, jejímž výhradním cílem je zůstat naživu, se tato statečná a rozvážná žena potkává se značně vyděšenějším a zbrklejším Erikem (Joseph Quinn).

To je ve zkratce všechno podstatné, co se během stominutové délky filmu stane. Větší vypravěčský posun ztěžuje fakt, že postavy mezi sebou prakticky nemohou komunikovat, jen na sebe po většinu času mlčky posunkovat. K tomu je pro ně takřka nemožné se vzdálit od místa, kde je pohroma zasáhla, protože i pohyb dělá nechtěný hluk a přináší riziko.

V originálu se tato slabina ještě dala tolerovat, právě proto, že Krasinski vnesl na pole hororové sci-fi svěží a neotřelou ideu. Ta se však dostatečně rozpustila v prvním pokračování a další její kříšení znamená čisté přiživování se na dřívějším úspěchu.

Samiřino sladkobolné dojímání nad starými rodinnými fotkami a melodramatická touha vrátit se domů tuto neoddiskutovatelnou skutečnost pouze zastírá.

Bohužel pro skvělou Nyong’o, které lze ve veškerých záběrech plně věřit její nakažlivou nezlomnost a zároveň odměřenost vůči ostatním. Tahounkou byla už ve snímcích 12 let v řetězech nebo My a své si poctivě odpracovala rovněž v třetím Tichém místě, jež se přesto do její umělecké dráhy, a nejspíše ani do paměti diváků, nijak výrazně nezapíše.