RECENZE Hororové Týny: Nové Nosferatu se vší vážností a poctivostí

Nosferatu je prý Eggersovým vymodleným projektem už od dob středoškolských studií. Jako příslovečná husa klasu se jeho zhmotněné podoby dočkal až nyní, po dvou desetiletích jiné práce.

Dozrál k němu po úspěšných celovečerních snímcích Čarodějnice, Maják a Seveřan. U nich si nastavil a postupně ladil svou svébytnou estetiku, která se v novince doširoka rozlévá.

Na výsledku je znát filmařova nesmírná úcta k původnímu dílu F. W. Murnaua, jež dodnes nezestárlo. Důkazem budiž jeho ustavičné promítání mimo jiné i v tuzemských kinosálech se živým hudebním podkresem. Eggers se k němu sice sklání s pokorou, rozhodně však neprodává napodobeninu.

Upíra Nosferatu přijal jako hodnotný vzor. Jeho pro dnešní publikum místy už trochu nečitelné archaické součástky obrozuje a přetváří je do funkční a zcela srozumitelné filmové řeči. V té si nicméně zachovává dostatečný prostor pro vlastní kreativitu.

Náležitě otálí s plným odkrytím titulního padoucha, hraběte Orloka, který proto dlouho budí hrůzu pouhým zastřením hlasu nebo těžkopádným dechem.

Mistr převleků Bill Skarsgård, jenž děsil kupříkladu v novodobé adaptaci Kingova románu To coby přízračný klaun Pennywise, nemohl být pro jeho ztvárnění lepší volbou.

Nicholas Hoult uspokojivě vyvažuje zlo ze zásvětí ztělesněním čistě kladné lidské postavy, realitního agenta Huttera, jenž se nechtěně dostává do upírských spárů.

Jeho novomanželka v bravurním podání Lily-Rose Deppové se ocitá na rozcestí mezi dobrem a propadnutím ďáblu, proti němuž zarputile bojuje, a její silná vůle působí hodnověrně.

Eggersův scénář respektuje časové zasazení do druhé třetiny devatenáctého století, jemuž přizpůsobuje mluvu protagonistů. Ta přesto v pár scénách ujíždí, a to zejména po nastoupení Willema Dafoea zhruba v polovině děje.

Charakter výstředního profesora na pokraji šílenství, jenž je do značné míry podobný vědci v loňských Chudáčcích režiséra Jorgose Lanthimose, ovšem takové spíše nenápadné smyky veskrze připouští. Excentrické role koneckonců osobitému Dafoeovi sluší.

Vypiplané je s odpuštěním několika zanedbaných dialogů skoro všechno. Nosferatu až do svého velkolepého závěru nevpustí diváky za oponu ponurosti viktoriánské éry.

Zatahuje ji nejenom třeba úchvatným zvukem, ale především mlhavými obrazy historických lokací. Mezi nimi lze, byť s obtížemi, rozpoznat domácí památky od rožmitálského zámku přes hrad Pernštejn po pražskou Invalidovnu.

Výrazná česká stopa přispívá k mrazivému šarmu tohoto remaku, jenž je neoddiskutovatelně jedním z nejlepších hororů posledních měsíců, neřkuli let. Tvůrce k nadčasové látce přistupuje se vší vážností a poctivostí, jimiž ji mohl zahrnout, a činí tak bezesporu správně.