RECENZE Hororové Týny: Havěť probouzí zvířecí pudy, ale vypovídá o lidskosti

Havěť si odnesla zvláštní cenu poroty z loňského ročníku katalánského Sitges Film Festivalu, který se zaměřuje na fantasy a horory. Úctyhodnější ovšem je, že si coby zástupkyně ne zrovna mainstreamového žánru vysloužila dvě nominace za nejlepší vizuální efekty a debut roku v rámci letošních francouzských národních filmových cen César.

Dvojitá šance na sošku od tamní filmové akademie vlastně zas tak překvapivá není. Tvůrce ve své celovečerní prvotině pomyslně píchnul do vosího hnízda, respektive do pavoučího kokonu, z něhož na povrch vylézá nepříjemná realita.

Ústřední pavouci u lidí přirozeně vyvolávají víceméně iracionální obavy, jež se dají vysvětlit jako instinkt sebezáchovy i coby kulturně podmíněný fenomén. Ti filmoví představují zástupný symbol, na němž lze poukázat na negativní společenské jevy.

Vaniček, jenž vyrůstal na pařížském předměstí, se odmalička dennodenně setkával s lidmi jiné barvy pleti. Zkušenost se široce se objevující xenofobií v jeho vlasti se do snímku výrazně propisuje.

Hrdinou je příslušník rasové menšiny Kaleb (Théo Christine), který žije ve zchátralém činžáku na periferii, aniž by odpovídal dalším zakořeněným stereotypům o svém původu. Nebere drogy, nekrade, jen má obsesivní zálibu v chovu exotických členovců.

Zbrusu nový a, jak se brzy ukáže, prudce jedovatý mazlíček však z provizorní klícky v nestřeženém okamžiku prchne, a navíc se stihne poctivě rozmnožit. U Kaleba i jeho rozkmotřené sestry a přátel, kteří jim pomáhají rekonstruovat byt, přichází panika. Musejí se z domu dostat živí a zdraví, a v tom lepším případě evakuovat i ostatní ohrožené nájemce.

Zvířecí rovina filmu staví na znepokojivé atmosféře, a především na našich nejzákladnějších pudech. Z přítomnosti osminohých záporáků spolehlivě mrazí po celou dobu a pár povedených „lekaček“ s těly diváků jistě zacloumá.

S přihlédnutím k neutěšenému prostředí, v němž se příběh odehrává, je postupně čím dál zřetelnější, že zmíněný rozměr je pouze dějovým podstavcem, na nějž Vaniček klade mnohem více úvah.

Snaží se zdůraznit, že početně slabší národnosti nejde házet do jednoho pytle, že je naopak zapotřebí takové jedince nejprve osobně poznat a teprve potom rozlišovat individuality.

Filmařovo přání je přesto spíše otcem myšlenky o nesnášenlivosti. Rozmazává ji do ztracena scénářem, který narušují občasné nelogičnosti ve vyprávění a jenž se ještě více zkalí hloupě melodramatickým závěrem. Znevažuje tak i výkony herců, kteří solidně ztvárňují skupinu kamarádů, jejíž vykreslená různotvárnost se stává hlavní hodnotou snímku.