RECENZE Hororové Týny: Film podle videohry Until Dawn je přihlouplá nastavovaná kaše

Na rozdíl od letošního snímku Minecraft, který se odehrává v otevřeném prostředí nekonečných možností, u něhož bylo zapotřebí vymyslet zbrusu nový, ve hře absentující děj, měli tvůrci Until Dawn mnohem snazší startovací pozici. Příliš ji ale nevyužili.

Pokud by zjednodušili existující linku, přičemž zachovali její povedenou strukturu, výsledek by mohl vypadat výrazně lépe.

Autorům adaptace Garymu Daubermanovi a Blair Butlerové jako by pouhé seškrtání skvělé, byť roztahané předlohy bylo málo. Vyřádili se ovšem až nadmíru.

Původní hra z roku 2015 vypráví o partě mladých lidí, kteří se vypraví na chatu uprostřed lesů, kde před rokem zmizeli sourozenci jednoho z nich. Během noci, kterou na místě stráví, je přepadávají děsivé přízraky. Přežít mohou jen tehdy, když zůstanou naživu do svítání.

Specifikum hry představuje uplatňovaný efekt motýlích křídel, jenž znamená, že jakékoli zdánlivě nepatrné životní kroky mají nedozírné následky.

Hráč, který činí volby za jednotlivé postavy, tak může s každým odlišným rozhodnutím pokračovat do naprosto rozdílných osudů, což videohru dělá značně poutavou.

Interaktivitu, jež přitáhla spoustu hráčů k jinak víceméně béčkovému obsahu, nyní převzalo scenáristické duo, které tuto zajímavou rozpornost takřka nikterak nevytěžilo.

Pětice protagonistů v čele se zarmoucenou Clover (hraje ji Ella Rubinová), která pátrá po pohřešované sestře Melanie v podání Maiy Mitchellové, na sebe vzájemně moc nepůsobí.

Nikdo z nich není prokreslený natolik, aby si ke kterémukoli mohl divák vytvořit vztah. Hledání zmizelé si navíc klade za cíl pouze zmíněná hlavní hrdinka, ostatní se bezúčelně plácají odněkud nikam.

Pronikavým úsudkem až na výjimky neoplývají a k tomu od sebe přihlouple opisují chyby, jež vedou ke zřejmě nechtěně komediálním, ba až parodicky vyznívajícím okamžikům.

Tvůrci lákali na nápaditě pojatá úmrtí postav, ta se ale od mainstreamu nikterak neodchylují, spíše evokují laciné krváky předešlých dekád.

Zdaleka největší přítěží je však násilné obalování základní příběhové konstrukce zbytečnými odbočkami do rozličných hororových subžánrů. Na rozdíl od originálu se totiž celovečerní verze odehrává v časové smyčce, v níž se celá noc opakuje, ačkoli její události nezůstávají totožné.

Scenáristé do ní sázejí všechno možné, co se v žánru objevuje, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Kratičké výlety do vod tělesných nechutností, za ďáblem posedlými lidmi nebo prapodivnými mutanty ale filmu na hodnotě nepřidávají, naopak mu tím škodí. Stává se překombinovaným a nakonec až prachsprostě nezábavným.