RECENZE Hororové Týny: Antikrist se vrací do rodiště. Nabírá síly i kvalitu příběhu

Když nemůžeš natočit důstojné pokračování, udělej prequel, tedy dílo dějově předcházející již existujícímu příběhu.

Takovým heslem se snad řídila Stevensonová, když se rozhodla svůj celovečerní debut zasvětit objasnění základní premisy z půl století starého hororu The Omen, doslova Znamení, jenž pro českou distribuci obdržel svůdnější titul Přichází Satan!

Prequely často bývají z nouze ctnost, která může naznačovat nedostatek tvůrčí invence i jistý druh cizopasení na úspěchu jiného, a navíc podráždit oddané fanoušky původního počinu, pokud se nenesou v obdobném duchu a rozvrací jeho smysl.

Režisérka a spoluautorka scénáře v tomto případě očividně věděla, že má s přízní diváků namále, a následovala většinou správné kroky.

Původní Přichází Satan! vypráví o americkém diplomatovi v podání Gregoryho Pecka, jehož žena znovu přišla o své novorozeně. V zoufalství přijme nabídku nemocničního personálu adoptovat jiné, právě narozené dítě, jehož matka údajně zemřela při porodu, aniž by o identitě nevlastního potomka zpravil manželku.

Chlapec, jenž dostane jméno Damien, je však syn satana a jeho jediným cílem je páchat zlo v pozemském světě. Každý, kdo se postaví jeho krutým úmyslům, záhy nachází smrt.

Ve filmu několikrát padne zmínka o jeho biologické matce, ale jen v nejasných pojmech. Navzdory vyjádření porodnice se zdá, že je naživu. Antikrista s ní zplodil jakýsi šakal, jenž je vykreslen v bibli nebo také v egyptské mytologii jakožto Anup, bůh zemřelých.

Kdo je žena, která zhmotnila ďábla, je klíčová otázka pro První znamení, jež se obloukem vrací na počátek. Odpověď se rozhodne vypátrat novicka Margaret (Nell Tiger Freeová), která začíná sloužit v římském sirotčinci pod vedením uznávaného kardinála (Bill Nighy).

Podobně jako v ostatních hororech z klášterního prostředí je hrdinka svědkem zlověstných událostí, které řád důsledně tutlá. Když už pravdě přichází na kloub, výše postavené sestry ji pochopitelně zarazí a zpacifikují.

Stevensonová se spíše než bytostného hororu stává strůjkyní chytré detektivky, což ale není na škodu. Diváky patřičně dlouho tahá za nos a při jejich vedení na falešnou stopu si pohrává s tenkou hranou iluze a reality.

Na konci se patrně nechala strhnout přílišnou úctou k původnímu snímku, na nějž do té doby roubuje vlastní příspěvek překvapivě dosti přirozeně. Děj tak naneštěstí didakticky uzavírá zbytečným vysvětlováním, jaká je spojitost mezi jejím a prvotním hororem.

Souvztažnost děl nicméně hraje také v její prospěch, a to v kombinaci posvátné a hrůzné atmosféry, jež se jí po vzoru režiséra prvního snímku Richarda Donnera daří navodit. Složité hledání hranice mezi dobrem a zlem je tématem jich obou a ostatně církve samotné.

Režisérka tento rozpor zaobaluje do filmu, který zvládá takřka bez mezer vyplnit konstantním napětím, podmanivými obrazy s lehce sépiovým filtrem evokujícím sedmdesátá léta, a především vyzrálým scénářem, jenž si bere to nejlepší z originálu, a naopak upouští od kazů následovníků.

Nell Tiger Freeová takříkajíc má co hrát ve spektru od mravní čistoty, přes lavírování mezi zbožností a světskými neřestmi po čelení hořké skutečnosti. Nejen hereččin znamenitý výkon narušuje pouze nevyhnutelná předvídatelnost příběhu, kdy publikum od začátku ví, kam to všechno spěje.