RECENZE Hororové Týny: Abigail se koupe v krvi i akčnosti, ale málo ve strachu

Upíři v kinematografii málokdy nabývají nezletilé podoby a každé jejich omlazení je osvěžujícím zpestřením. Bylo tomu tak u středoškolské vampýrské romance Stmívání, jež nabobtnala do pentalogie, anebo u příběhu ze stockholmského předměstí Ať vejde ten pravý, jehož teenagerští hrdinové se nacházeli v ještě nižším věku.

Ve filmu Abigail ztvárňuje titulní postavu lačnící po krvi ani ne patnáctiletá Alisha Weirová. Svou suverénní monstrózností přepínající do nevinné tváře ustrašené dívenky představuje tato nadějná herečka zásadní vklad jinak průměrného hororu zkříženého s akčním žánrem.

Coby dcera nevýslovného boháče se tato šikovná balerína stává terčem skupiny únosců, kteří od jejího otce hodlají získat tučné výkupné. Neurčitě se přitom domnívají, že jde o šéfa podsvětí, se kterým by si při vyjednávání jakž takž poradili.

Jeho i dceřinu pravou upírskou totožnost, která veškerou zločineckou snahu zmaří, na začátku „realizace zakázky“ neznají. Brzy však vyjde najevo, to když se malá Abigail ve zlomové chvíli rozhodne vycenit tesáky a odhalit svou obrovskou fyzickou sílu, a především nezastavitelnou chuť na silnou dávku rudé tekutiny.

V tu ránu se rozjíždí téměř dvouhodinový boj na život a na smrt. Prudkým rytmem i rukopisem spoluscenáristy Guye Busicka povážlivě připomíná vcelku povedený starší film Krvavá nevěsta, na němž se s režiséry Bettinelli-Olpinem a Gillettem podílel.

Abigail nabízí víceméně stejný, a tudíž pohříchu očekávaný dějový oblouk, kdy se z původní oběti stává nemilosrdný agresor. Jen s tím rozdílem, že zabijačku na poli hermeticky uzavřeného honosného sídla nově okoření nadpřirozenými jevy.

Tradiční fígle na upíry, jako odpuzování česnekem nebo zabití kolíkem namířeným do srdce, v tomto případě moc nefungují. Busick si s kolegou Stephenem Shieldsem vytvářejí pravidla vlastní, což ve výsledku poněkud mate obecenstvo. Není příliš jasné, co na nestvůru spolehlivě zabere.

Oproti na pohled i poslech nezdravě fascinující Weirové je zbytek obsazení vměstnán do veskrze nesympatických protagonistů, s jejichž tragickým osudem nelze soucítit. Zbývá spíše jen trpělivě čekat, až dříve či později z plátna odpadnou.

Vhodným prvkem ozvláštňujícím upírský stereotyp je ladný tanec nemrtvé, jejž s grácií praktikuje při brutálních útocích na svou lidskou potravu. S podkresem libé melodie Labutího jezera od Čajkovského tvoří zajímavý kontrast. Ani ten však nedokáže vzbudit tolik chybějící strach, který naprosto přebíjí přemíra akce.