RECENZE: Francouzi sice Dumase zase přepsali, ale hezky natočili

Hrabě Monte Christo přichází po dvojdílných Třech mušketýrech (D’Artagnan a Milady) uvedených s osmiměsíčním odstupem loni. Obě Dumasova nejpopulárnější díla sice mají na kontech již desítky filmových, divadelních i televizních, včetně seriálových, adaptací, ale i tak se stále znovu a znovu vracejí.

Na obou, respektive všech třech nynějších filmech pracoval téměř totožný tým. Scenáristé Matthieu Delaporte a Alexandre De La Patellière se v případě Hraběte Monte Christa ujali i režie a s nimi se vrátila i velká část štábu, například kameraman Nicolas Bolduc, scénograf Stéphane Taillasson, návrhář kostýmů Thierry Delettre a střihačka Célia Lafitedupontová.

Obliba románu je značná, ale i když tvůrci tvrdí, že věrně zachovali ducha Dumasovy předlohy, v příběhu samotném měli potřebu velkého vypravěče dost přepsat.

Pochopitelné je, že do děje tak bohatého na postavy a zvraty nemohli dostat všechno. Méně jasné ale je, proč například Dantesovo zakotvení poblíž ostrova Elba a jeho setkání s Napoleonem nahradili jinou zápletkou. A když už museli některé postavy, v původním příběhu dost důležité, obětovat, je s podivem, že jinou úplně zbytečně vymysleli a panu Dumasovi ji připsali.

Milovníci románu tak mohou být rozladěni, protože nedostanou to, co čekali, a naopak situace a mnohé vazby a vztahy, jak je z knihy znají, jsou předloženy v úplně jiné podobě.

Není to sice zdaleka poprvé, co autoři s dějem a postavami klasické literatury nakládají velmi volně, ale stejně jako například v seriálové verzi s Gérardem Depardieuem a Ornellou Mutiovou to může lézt čtenáři předlohy dost na nervy.

Scenáristé se soustředili především na druhou část románu a naléhavěji než Dumas sám kladou otázky týkající se pomsty, viny a odpuštění. Může vůbec pomsta, zvlášť když se dotkne i životů nevinných, přinést člověku zadostiučinění a ulehčení? To je, oč tu běží především, a Delaporte s De La Patellièrem této otázce také ve filmu mnohé podřídili.

Jinak je ale nový Hrabě Monte Christo dobrodružná, vizuálně nápaditá, nákladná a výpravná podívaná, která ty, kdo na Dumasově ději netrvají nebo ho neznají, může plně uspokojit.

Investovaných více než čtyřicet milionů eur (přes 1 mld. korun) je na filmu rozhodně vidět a z recenzí je patrné, že Francouzi jsou hrdí na to, že i bez Hollywoodu dokážou natočit dílo vzbuzující masový zájem.

Navzdory tříhodinové stopáži film nenudí, výborně kombinuje dobrodružství a romanci, zradu a pomstu. Stylizace sice místy trochu zavání manýrou, některé zpomalené záběry si mohli tvůrci odpustit, ale celkově jde o uhrančivý spektákl, na němž se vyváženě podílely všechny umělecké i technické složky týmu.

A jaký je Edmond Dantes v podání ve Francii populárního Pierra Nineyho, kterého jsme u nás viděli například v titulní roli filmu Yves Saint Laurent? Inu, Jean Marais to není, Gérard Depardieu ani Richard Chamberlain také ne, ale to je spíše dobře.

Niney je hvězda této doby, vyzrál v herce mužného i pohledného, dobře odpovídá dnešní představě o prvním francouzském superhrdinovi a sám je schopen přitáhnout mnoho diváků.

Škoda, že relativně málo prostoru dostala Anaïs Demoustierová (naposledy jsme ji viděli ve snímku Daaaaaalí!) jako Mercedes. Velmi dobře si s rolí jejího syna Alberta poradil Vassili Schneider (Navždy mladí).

Viníci zničení Dantesova života a oběti jeho pomsty jsou na první pohled dost čitelní darebáci, což je ovšem důležité zejména proto, že se o těchto postavách a jejich motivacích dozvídáme velmi málo.

Nový Hrabě Monte Christo je tedy v zásadě podařený film. Jen spojení se slavným románem je značně problematické.