RECENZE: Fotografka v první linii jako svědectví o hrůzách druhé světové války i vlastním traumatu

Její asi nejslavnější fotografií se ale stala ta inscenovaná, v níž sedí svlečená ve vaně Adolfa Hitlera v jeho mnichovském bytě v době, kdy nacistický vůdce pár set kilometrů odsud spáchal sebevraždu. Fotografie vyjadřuje nespoutanost a neochotu brát ohledy na konvence autorky, která ji pořídila.

Elizabeth Millerová (1907–1977) byla svobodomyslná múza umělecké bohémy, která se stala jednou z průkopnic válečné fotografie a fotožurnalismu. Lee už nechtěla být vnímána coby modelka ani fotit design, módu nebo celebrity jako fotografka, ale chtěla přinést autentický odraz válečné reality.

Ta ji poznamenala natolik, že kvůli tomu bojovala po válce s posttraumatickou stresovou poruchou. Hodně pila alkohol, uzavírala se do sebe a snažila se, aby na ni svět zapomněl. A spolu s ním i její nejbližší.

Odráží to i rámování filmového vyprávění o jejím životě, kdy za ní přijíždí na její venkovské sídlo mladý reportér (Josh O'Connor), který s ní chce pořídit interview. O tom, co zažila, i o její práci.

Zestárlá Lee se noří v cigaretovém dýmu a se skleničkou brandy v ruce do vzpomínek, které prozrazují nejen, kdy nastal přerod oné bezstarostné a přelétavé mladé ženy, užívající si s živočišnou energií radostí života, v zarputilou válečnou zpravodajku, ale i to, jak ji fantomy války navždy poznamenaly.

Zlomovým momentem se stal vzestup nacionálního socialismu v Německu. V úvodu sledujeme, jak se Lee (Kate Winsletová) baví ve společnosti svých přátel z uměleckých kruhů na francouzské Riviéře. Potkává zde obchodníka s uměním Rolanda Penrose (Alexander Skarsgård), do něhož se zamiluje. Na pozadí jejich poznávání ale z filmových týdeníků promlouvá hrozba, zachvacující postupně Evropu.

V Londýně už je s ní konfrontovaná, a tak se rozhodne o ní přinést zprávu přímo z bojišť první linie. Tam ji nechtějí britské úřady jako ženu poslat, a tak se obrátí jako americká rodačka na ty své. Spolu s jejím přítelem, pracujícím pro časopis Life, Davidem Schermanem (Andy Samberg) putuje po frontových liniích a zaznamenává válečná zvěrstva a tváře jejich obětí. Dost často žen, vystavených znásilňování a ponižovaní ze strany vojáků, v čemž se odráží její vlastní trauma z dětství, jak se dozvíme na konci příběhu.

Režisérka Ellen Kurasová spolu se scenáristkou Liz Hannahovou a producentkou Kate Winsletovou pojímají film jako postupné odkrývání osobnosti Lee. Z barvitého života hlavní protagonistky si vybraly necelé desetiletí z něj, které považují za formativní pro budování její osobnosti i dnešní nahlížení jejího významu.

Symbolicky by se dalo říci, že Lee mezi třicítkou a čtyřicítkou svého věku se ve filmovém vyprávění posouvá ze slunného jihu Francie do srdce temnoty tábora na smrt v Dachau.

Rozhovor, který vede s reportérem, má sebereflexivní i emocionální význam nejen pro ni, ale i zpovídaného, jemuž je v závěru poskytnuta identita, která celé vzpomínání a vyrovnávání se s vlastními traumaty posouvá do mnohem osobnější a niternější rodinné roviny.

Ta je spojena s autorstvím předlohy, z níž tvůrkyně filmu vycházely. Jde o knihu The Lives of Lee Miller (1985) od Antonyho Penrose, což je syn Rolanda a Lee. Antony se až po její smrti z deníků, dopisů a negativů fotek dozvěděl o pozoruhodné minulosti své matky, kterou se rozhodl zpřístupnit veřejnosti.

Velmi nápomocen byl v poskytnutí materiálů i osobní zkušenosti i tvůrčímu štábu, který pokračuje v zakonzervování odkazu Lee Millerové. Díky Kate Winsletové jako její představitelce tak činí žensky přitažlivým i emotivním způsobem. Hrůzy války, které dokumentuje, se odrážejí v její tváři a mění její osobnost na mnohem zranitelnější, jak se ukáže po válce.

Svět po konci války na veškeré hrůzy nechce zapomenout, ale ve snaze jít dál si je nechce až tolik připomínat, což nese Lee úkorně. Ona s nimi žije dál a nemůže je ze své mysli vytěsnit. Film tu otevírá téma traumatizujících zkušeností, mezi něž patří i znásilnění.

Výrazná je ve filmu i linie emancipační, což souvisí s tím, že ho připravovaly vesměs ženy. Pro dokumentaristku a kameramanku Ellen Kurasovou jde o režijní debut, pro nějž si ho vybrala právě Kate Winsletová, jež s ní spolupracovala jako herečka na filmech Věčný svit neposkvrněné mysli a Králova zahradnice.

Obklopily se zkušenými profesionály, jako je skladatel Alexandre Desplat nebo kameraman Paweł Edelman, který tu vytváří působivé obrazy dopadů hrůz války. Jako při osvobození Dachau nebo když se Lee potkává se svou přítelkyní Solange v jejím zdevastovaném pařížském sídle, které zrcadlí utrpení, jímž si za války prošla.

Nejen oči Lee viděly za války mnoho. Staly se fotografickým otiskem historie, která tu ožívá i s jejími traumatizujícími dopady. Režisérka vzdává hold jejímu zarputilému úsilí přinést o této zkušenosti svědectví, v němž našla Lee Millerová své poslání.