RECENZE: Filmu Pravda, nebo lež chybí hlavně logika

Verity Crawfordová (Hathawayová) je světově proslulá spisovatelka nervy drásajících thrillerů, v nichž je hlavní postavou padouch, z jehož pohledu se děj každé knihy odvíjí. Naopak začínající autorku Lowen Ashleighovou (Johnsonová) zatím skoro nikdo nezná.

Ale najednou si ji povolá Veritino nakladatelství, a poté, co podepíše mlčenlivost, se dozví, že Verity nemůže z důvodu „vyšší moci“ dopsat již nasmlouvané knihy. A protože Lowen údajně píše jejím stylem, dostane nabídku romány dodělat.

Lowen nejdřív namítá, že styl věhlasné autorky netrefí, ale pak ji Veritin manžel Jeremy (Josh Harnett) přece jen přemluví. Lowen přijme jeho nabídku pobýt nějaký čas u nich doma ve Vermontu a projít všechny Veritiny poznámky, aby se do nich vžila a rozepsané knihy dokončila. „Jste jediná, kdo to může dokázat,“ praví ten celkem pohledný, ale nešťastný muž, jenž zažil peklo, když se utopila jeho osmiletá dcerka.

Překvapením, které Lowen ve Vermontu čeká, není zdaleka jen velmi luxusní dům, ale také zcela ochrnutá Verity, která nemůže mluvit, o běžném pohybu ani nemluvě.

Tak se rozjíždí filmový příběh, který slibuje být napínavým psychologickým thrillerem s poměrně silnou dávkou erotiky. Jenže vášeň, která v četných filmových návratech probíhá mezi Jeremym a Verity, působí v režii Michaela Showaltera občas spíše komicky, a pokud jde o Jeremyho a Lowen, připomene kýčovité přibližování jejich splynutí a lásku smutně proslulých Padesát odstínů šedi.

Film pak má několik zvratů, které zkoumají, co je pravda a co lež. Pro podobnými snímky nepoučené publikum mohou být překvapivé, zkušenější diváci, kteří již takových filmů viděli víc, jsou však často pohříchu předvídatelné.

Absence logiky je pak tím, co takřka bije do očí a všechny zápletky znevěrohodňuje. Je vůbec možné, aby dnešní medicína nepoznala, zda je člověk po těžké dopravní nehodě opravdu ochrnutý, nebo simuluje? Je možné, aby policie vůbec nevyslechla ženu, která s obětí nešťastné náhody trávila téměř čtyřiadvacet hodin denně? A tak dále a podobně.

Rozvleklé tempo zbavuje film napětí, je tu jen několik velmi klasicky natočených lekavých scén. Rozvleklost způsobuje zejména to, že většinu scén buď nejdřív někdo odříká a pak je vidíme zahrané, nebo naopak, takže sledujeme většinu času ilustraci řečeného.

Ona ilustrace měla nejspíš posloužit především k tomu, aby divák mohl pohledět na Anne Hathawayovou v celé její kráse a nikoliv jen v úloze bezmocné, nenalíčené osoby na vozíku, a v dlouhých detailních záběrech si užít půvab Dakoty Johnsonové.

Vzhledem k tématu „co je vlastně pravda a co lež“ není vyloučeno, že kniha Colleen Hooverové napětí i určitý obecnější přesah má. Ale scenáristovi Nicku Antoscovi a režisérovi Michaelu Showalterovi se to ani s velkým nasazením hlavních herců do filmu moc převést nepovedlo. A nezachránily ho ani vypjaté emoce.