RECENZE: Filmu Aznavour ubírá na kvalitě jen herec v hlavní roli

Film o jeho životě a díle je tedy nasnadě zvlášť ve Francii, tak hrdé na svou kulturu a umělce. Nicméně to, že si ho vybrali scenáristé a režiséři Mehdi Idir a Grand Corps Malade pro svůj teprve druhý celovečerní film, lze označit za velkou odvahu nejen jejich, ale zejména producentovu.

Přesto začali film připravovat ještě za Aznavourova života, zpěvák a herec se na něm podílel jako konzultant, získali od něj přístup do soukromých archivů.

Jeho smrt práci přerušila, ale po snímku Život ve škole se k ní vrátili, letos v říjnu pak vtrhl snímek s českým názvem Aznavour do francouzských kin. Podle očekávání byl publikem nadšeně přijat, už po pěti týdnech atakoval hranici 2 milionů diváků.

Oba tvůrci přistoupili k ikoně světového šansonu s úctou a obdivem, což je zřejmé už z francouzského názvu Monsieur Aznavour, který vyjadřuje velikost jeho osobnosti.

Vyprávění je lineární, od dětství, kdy budoucí hvězda ještě nosila rodné příjmení Aznavourian, přechází jednotlivými kapitolami k dospělosti, od marné snahy prorazit k fenomenálnímu úspěchu, od chudoby k bohatství.

Jde přitom o takzvanou americkou dramaturgii, která předpokládá, že divák neví absolutně nic, a nikoliv o evropskou, která naopak (mnohdy mylně) počítá s tím, že divák ví úplně všechno.

Vzhledem k Aznavourově věhlasu může působit tato volba při 133minutové délce zdlouhavě, ale u filmu s mezinárodními ambicemi, které snímek nepochybně má, je třeba počítat s tím, že mladší a mimoevropští diváci už o Aznavourovi opravdu skoro nic nevědí.

Jeho osud je navíc natolik pestrý a zajímavý, že každá kapitola má téma, které zaujme.

V první poznáváme rodinu arménských uprchlíků před genocidou z roku 1915. Navzdory nelehkému osudu lidí bez francouzské státní příslušnosti vládne v rodině radost, hudba, tanec, víra v budoucnost. A skvěle vybraný představitel sedmiletého Aznavoura Norvan Avedissian vyjadřuje velmi působivě chlapcovu radost ze života.

Kapitola spolupráce s klavíristou Pierrem Rochem, s nímž projeli, ale nedobyli Francii a dostali se až do Kanady, kde Roche zakotvil, je pozoruhodná zdůrazněním Aznavourovy nesmírné vůle, s níž jde za svým cílem za každou cenu.

Ve výborném podání Bastiena Bouillona působí Roche dokonce přesvědčivěji než Aznavour, kterého hraje francouzský herec alžírského původu Tahar Rahim, jehož jsme viděli například loni v Napoleonovi Ridleyho Scotta.

Rahim sice věnoval přípravě na Aznavoura mnoho energie a času, dobře zpívá, tančí i hraje na klavír, ale tvůrci bohužel neměli úplně šťastnou ruku už při jeho obsazování, typově to nebyla ideální volba.

Alžírský původ je vizuálně jiný než arménský, a Rahim vyšší než Aznavour, což dojem ze zpěváka a herce, pro něhož byla malá postava tak typická, kazí. A zejména v mladých letech postrádá Aznavourovo charisma.

O to báječnější je ovšem Marie-Julie Baupová jako Edith Piaf, která má rovněž „svou“ kapitolu. Ta „vrabčáka“ vystihla naprosto přesně jak v gestech, tak v jednání i sarkastickém humoru, jak to znají diváci z dokumentárních záběrů a fotografií nebo jak o ní píše Edithina sestra Simone Bertautová v knize Edith.

Díky Baupové pochopíme velice dobře, co Piaf pro Aznavoura znamenala i proč se musel po osmi letech vydat na samostatnou dráhu. Při vší úctě k Marion Cotillardové v titulní roli filmu Edith Piaf z roku 2007 je Baupová skoro lepší.

Hudebně nadchne kapitola, v níž sledujeme Aznavourův stoupající a desítky let neutuchající úspěch, který ho i díky jeho jazykovým schopnostem proslavil po celém světě, a jehož písně přebírali další slavní zpěváci.

Uslyšíme řadu jeho nejúspěšnějších hitů jako La Boheme, La Mamma nebo She, přičemž některé zní z pódia, jiné jsou aranžovány jako hudební podkres k obrazům z Aznavourova života. Obojí je výborně propojeno a zapadá do velkoryse natočeného filmu, na jehož rozpočtu se zjevně nijak zvlášť moc nešetřilo.

Závěr s několika dokumentárními záběry je pak dokladem toho, jak velkého umělce svět v Aznavourovi měl.