RECENZE: Film Vzor chytře ukazuje, kam až může zajít šikana

Film vznikl ve čtyřstranné koprodukci Slovinska, Itálie, Srbska a Česka, přičemž za českou kinematografii se zúčastnila společnost Evolution film, za kamerou stál Jan Šuster (Jan Palach, Promlčeno, Zkáza Dejvického divadla), obrazová postprodukce vznikla v pražské společnosti UPP.

Do života dospívajících mladých lidí se autor scénáře a režisér podíval skrze příběh čtrnáctiletého Jana. Přestěhoval se s rozvedenou matkou z Lublaně do malého města v době lockdownu, takže se jak on se spolužáky, tak matka – školní psycholožka – s kolegy ve stejné škole seznamovali prostřednictvím distanční výuky. Až koncem školního roku, pro Jana posledního, se opatření uvolnila a oba přicházejí poprvé do školy naživo.

Snaží se zapadnout do svých kolektivů, ale má to háčky. Matka sice hlásá, že chce začít život nanovo, ale smutek z rozvodu i pocit pádu z dosavadního společenského žebříčku utápí v alkoholu. Navíc do školy nastupuje na stejný post o generaci mladší kolegyně se zcela jinými metodami psychologické práce.

Jan zase záhy naráží na šikanu, která se projevuje „hrou“ na sluníčko: kdo je sluníčko, je soustavně ponižován spíše psychicky než drastickým fyzickým útlakem. Dosud byl sluníčkem třídní outsider, který se již několikrát pokusil o sebevraždu, nyní se jím stává Jan.

Gazvoda filmem reaguje na situaci, kdy se s covidem a rozmachem kyberšikany naplnily ordinace dětských psychiatrů.

Situace se (jak víme i z české zkušenosti) nelepší, psychiatrů je málo a leckdy osamělé děti, jejichž rodiče mají svých starostí dost, nevědí, kde hledat oporu. To je i Janův případ. Otec je neustále služebně v zahraničí, matka mu dělá spíše ostudu, když její opilství kolegům ani Janovým spolužákům neunikne.

Jsou to tedy cizí dospělí, kteří nemají s generací dnešních teenagerů skoro nic společného, kdo na něj a ostatní děti spíše jen dohlížejí a mnohé ani vidět nechtějí. A tak Jan najde svůj chybějící mužský vzor v tajemném sousedovi, který ho učí, že strach je třeba vyměnit za zlost a spory řešit násilím.

Gazvodův film velmi chytře zobrazuje propletence pracovních i rodinných vztahů, s nimiž si ani dospělí neumějí poradit, protože doba se od časů jejich mládí dramaticky změnila.

Učitelé se neshodnou, jak k šikaně přistupovat, vedení školy chce její dokonce i fyzický projev zamést pod koberec. Matka chlapce se sebevražednými sklony se zoufale brání chlapcovu ústavnímu léčení. A Janova třída jako stádo ovcí se šikany buď bojí a šikanujícím se přizpůsobuje, nebo natáčí s nelíčeným zájmem konflikty na mobily.

Gazvoda se rozhodně netváří, že ví, jak problém šikany, útoků na lidskou důstojnost vyřešit. Jeho film je detailní sondou do problémů dospívání v současném světě. Stupňuje napětí od zdánlivě nevinných situací až k extrémnímu řešení, které Jan v určitou chvíli vidí jako jediné.

A vyjadřuje filmem spíše touhu než naději, aby v sobě dospívající našli tolik síly, kolik jí nakonec nachází Jan. Právě v jeho představiteli, debutujícím Franci Mandičovi, našel režisér velkou oporu. Hraje Jana jako citlivého, možná trochu samotářského chlapce s láskou k hudbě, který se vlivem vnějších okolností velmi uvěřitelně proměňuje.

Vzor je dobrý film, po jehož zhlédnutí je o čem přemýšlet, ale není z těch, na které se hrne mainstreamové publikum. Proto je dobře, že se chystají speciální projekce pro žáky vyšších základních a nižších středních škol.