RECENZE: Film Velký finále PSO srší energií a humorem

Celovečerní časosběrný dokument sleduje amatérské hudební těleso Police Symphony Orchestra, mimořádné uskupení sto padesáti mladých amatérských muzikantů, zpěváků a dobrovolníků z malého města Police nad Metují.

S nakažlivou energií přináší divákům naději hraničící s jistotou, že plnit si sny není ani v malých poměrech nemožné. Mýlil by se, kdo by od symfonického orchestru očekával těžce stravitelný repertoár zadumaných mužů a žen.

„Od Bacha po Vlacha,“ charakterizuje repertoár produkční orchestru, který si díky prohrané sázce, že orchestr nevyprodá pražskou Lucernu, nechal na zadek vytetovat logo PSO. Populární i filmová hudba, rock, swing i klasika, to vše už přilákalo na letištní plochy, do nádražních hal, pod obří šapitó i na benefiční koncerty davy.

Z filmu čiší radost mladých lidí z hudby i z velké party, kterou před čtrnácti lety založila tehdy čtrnáctiletá Petra Soukupová se svým bratrem Jakubem. Petra je dodnes tahounem orchestru i filmu. Sympatická, energická, ale chvílemi i nejistá mladá žena přivedla orchestr včetně PSOborců a borkyň, zajišťujících technické zázemí, k realizaci čím dál troufalejších nápadů.

„Rozm*dáme Plzeň!“ zní povzbuzující pokřik plzeňským nádražím a stejně tak později Lucernou nebo před Velkým finále Smetanovy Litomyšle, kde PSO jako první amatérské těleso v historii festival zakončoval.

Humor, pospolitost, radost a nekonečná energie v naplňování nejsmělejších snů ve filmu převažují a Kalivoda je dokázal na diváky přenést stejně energickou režií, skladbou záběrů kameramana Davida Cysaře a nápaditým střihem, na němž spolupracoval s Michalem Novákem.

Nezastírá však ani pochybnosti a těžké chvíle, v nichž členové orchestru bojují tu s kocovinou, tu s nedostatkem času a obtížemi při snaze o skloubení svých profesí s amatérskou činností. Ale jde to a to je to nejdůležitější, co z filmu na diváky cílí a zcela nepochybně je může inspirovat.