RECENZE: Film Ta druhá přináší citlivý pohled na skleněné děti

Tématem je život takzvaných skleněných dětí, tedy zdravých sourozenců dětí fyzicky nebo mentálně handicapovaných.

Kochová otevřeně přiznává, že inspirací pro film jí byla vlastní zkušenost skleněného dítěte, což je termín, který odkazuje k faktu, že navzdory milujícím rodičům se tyto děti stávají kvůli přetíženosti rodiny péčí o handicapovaného sourozence takřka neviditelné. A navzdory existující, ale mnohdy málo viditelné rodičovské lásce, má většina z nich úzkosti z osamělosti, trpí depresemi a řadou dalších psychických potíží.

Kochová ve filmu sleduje osmnáctiletou Johanu v maturitním ročníku a její rodinu s o sedm let mladší dcerou Rozálkou, která kvůli atypické formě autismu vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči sedm dní v týdnu.

Fakt, že autorka vychází z vlastní zkušenosti, nejspíš významně přispěl k velmi přesné míře intimního, a zároveň velmi citlivého přístupu k tématu i jeho aktérům. Pozornost je soustředěna na „tu druhou“, Johanku, dospívající dívku, která byla do svých sedmi let milovaným jedináčkem, ale po narození Rozálky se stala dítětem vynuceně přehlíženým.

A také velmi (a jinak než vrstevníci) zaměstnaným pomocí rodičům v péči o sestru. Vyzvedává ji ze školy, dělá s ní úkoly, hraje si s ní. A krutě si uvědomuje, že případné splnění snu odejít na vysokou školu do jiného města velmi zkomplikuje celé rodině život.

Kochová natočila observační dokument, v němž pozoruje Johanu, když se věnuje sestře, když je skoro výjimečně se spolužáky, na které většinou nemá čas, když urve chvilku na učení nebo třeba na posilovnu. A co hůř, nemá o svých problémech prakticky s kým mluvit, nechává si je pro sebe, aby nezatěžovala rodinu ještě víc, než je nezbytně nutné.

Nemůže přitom být řeč o tom, že by ji rodiče neměli dost rádi, jen nemají čas a nejspíš ani energii jí to dávat najevo. Připraví jí láskyplnou oslavu osmnáctin, mají radost z toho, že odmaturovala na samé jedničky.

Právě po maturitě však nastupuje velké ALE: dokáže se Johana odpoutat od dosavadních povinností kolem milované, ale časově i psychicky náročné sestry? A také od rodičů, kteří jedním dechem Johaně touhu odejít z domova schvalují a současně vypočítávají všechny komplikace, které jim to přinese.

Divák by je chtěl zarazit, tu sice skoro němou, ale přece jen výčitku umlčet, protože Johana přece musí mít právo si vlastní život uspořádat podle svého a nemít z toho pocit viny. Ale bude jen a jedině na ní, jestli a jak se dokáže rozhodnout, když už teď ví, že jednou, v budoucnosti, zůstane péče o Rozálku na ní.

A tak dívka, která musela předčasně dospět v péči o druhého, musí dospět i v péči o sebe. A to ve věku, kdy její vrstevníci naopak myslí přirozeně právě a jedině na sebe a pečovat o druhé se budou teprve učit.

V první části film popisuje nesnadnou situaci celé rodiny a divák má pocit, že víc než popis to ani být nemůže, protože úloha, jak z toho nekonečného kolotoče ven, nemá řešení.

Ale jak se prohlubuje obrovský rozpor, který Johanou zmítá – odejít, nebo zůstat s rodiči a nemocnou sestrou, která ji nade vše miluje, a pomáhat jim všem tak, jak na to byla dosud zvyklá –, nabývá dokument na síle.

A najednou z filmu zcela přirozeně vystupuje otázka, kdo a jak by měl těmto rodinám, jichž rozhodně není málo, pomoci, aby mohly občas vydechnout, nabrat nový dech, a aby se ze zdravého dítěte nestala jen pomocná síla.

Pokud by film Ta druhá, napojený na kampaň Jsme ti druzí, právě o těchto otázkách vyvolal širší debatu, splnil by bohatě autorčin záměr. Ale kromě tohoto bohulibého cíle jde zároveň o snímek, který stojí za vidění, protože navzdory všem problémům je především plný lásky a pro skleněné děti nejspíš i velkou pomocí v jejich časté samotě.