RECENZE: Film Světýlka vrací diváky k dětským nejistotám

Světýlka sledují jeden letní den v rodině šestileté Amálky, jejích rodičů a prarodičů. Je krásné ráno a Amálka sestupuje z dětského pokoje dolů. Zarazí se ale, když za zavřenými dveřmi slyší hádku dospělých.

Většině slov nerozumí a nejspíš by ani tváří v tvář aktérům hádky nerozuměla, ale maminčino postesknutí, že je nešťastná, ji vrátí do pokojíčku. Nuda, nuda. Amálka už chce za nimi, ale ještě jednou ji všichni vrátí nahoru.

Do dětské bezstarostnosti se vkrádá nejistota. Co se děje, proč ji odhánějí, proč se táta s mámou hádají o to, jestli se mléko pije ze skleničky, nebo z hrníčku? Ještěže babička s dědou slíbili holčičce oběd a pak výlet. Co ale do té doby? Amálka bloumá zahradou, z osamělosti vymýšlí drobné schválnosti.

Parkanová vystihla neklid a nejistotu dítěte z nečekaně nabouraných rodinných vztahů velmi přesvědčivě. Kamera sleduje po celou dobu Amálku, ale zároveň zabírá okolí z pohledu malého dítěte, které často slyší slova, aniž by z dospělého vidělo víc než spodní část postavy. Je to zvláštní pohled, zpočátku trochu nepříjemný, ale lze si na něj zvyknout.

Divák stejně jako Amálka zprvu netuší, o co mezi rodiči jde. Na rozdíl od ní sice časem pochopí, že maminka (Elizaveta Maximová) zvažuje odchod od rodiny za svými uměleckými ambicemi, ale dozví se o ní málo na to, aby ji mohl soudit.

To ostatně obstarává babička v podání výborné Veroniky Žilkové, která dokázala obdivuhodně vyjádřit nejednoznačnost své postavy. Dceru soustavně peskuje, o obou rodičích říká, že „měli mít dřív zvíře než dítě“.

Všechno myslí dobře, Amálku miluje, její „hlavně aby holka byla šťastná“ zní upřímně. Zároveň se ale neubrání tomu, aby Amálku před ní samotnou nelitovala, že je chudák, ve své výbušnosti si ani před ní nebere servítky v kritizování rodičů, a bezděčně tak dívku ještě víc zraňuje.

Největší jistotou je pro Amálku dědeček v podání Martina Fingera, který se snaží situaci zklidňovat, dítě alespoň na výletě zabavit. Z jejich her je zjevné, že jsou si velmi blízcí. Ale když se pak prarodiče víceméně v žertu špičkují a dítě zareaguje vážně míněným „nehádejte se!“, divákovi zatrne a nezmění se to, ani když táta (Marek Geišberg) čte holčičce pohádku na dobrou noc. Vzniklou nejistotu už se stěží podaří rozehnat.

Parkanová dokázala o rodinných vztazích sdělit dost podstatného, a co je nade vše důležité, dovedla představitelku Amálky Miu Bankó k mimořádnému dětskému výkonu. Kdyby natočila Světýlka jako krátký film v kategorii nad 30 minut, byla by to velmi dobrá sonda do světa dětské nejistoty, sonda zacílená na dospělé a jejich vlastní svědomí.

Ale v celovečerním formátu, byť má pouhých 74 minut, se snímek, v němž se téměř nic zajímavého nestane, příliš vleče. Snaha roztáhnout ho do délky potřebné k uvedení v běžné distribuci vede k neúměrně dlouhým záběrům, k opakování toho, co už o Amálce a jejím neklidu víme.

Rádoby poetické obrazy a ozdoby jsou bezúčelné, slouží jen k prodloužení filmu a působí jako zbytečná manýra.