RECENZE: Film Sucho straní životu v pravěku

Scénář vystavěl částečně na shakespearovském půdorysu dvou znesvářených rodin, které zásadně odlišuje způsob života. Josef, manžel a otec tří dětí (Martin Pechlát), nutí svou rodinu ke značně svéráznému způsobu života.

Žádná elektřina, žádné stroje. Ve značně zchátralém stavení se mírně řečeno nemoderní oblečení pere na valše, voda se ohřívá v kotli, pod nímž se topí dřevem, na prvním místě v žebříčku důležitosti jsou domácí zvířata, milované děti jsou vedeny k zemědělským pracím a „mobily kradou duši“.

Zatímco Josef je s dětmi doma, matka (Magdalena Borová), aby měli alespoň na jídlo, chodí dřít do prasečáku k druhému, neméně dominantnímu muži Viktorovi (Marek Daniel). Ten je Josefovým protikladem. Jeho přístup k hospodaření je bezohledný k přírodě, jeho touha mít co nejvíc půdy je hamižná. „Není to trochu perverzní vlastnit tolik krajiny?“ ptá se ho syn Míra, zamilovaný do Josefovy nejstarší dcery Žofky.

Z této výchozí situace se odvíjí řada zápletek vesměs ve stylu „jak chudák do větší nouze přišel“. Nejde přitom zdaleka o nouzi finanční, tou zjevně trpí pouze Josefova rodina.

Děti nenávidí své rodiče za to, jak žijí, a rozhodně se tím před nimi netají. Rodiče jsou vůči dětem nesmlouvaví a trvají na tom, aby je v jejich způsobu života následovaly.

Nejstarší člen Viktorovy rodiny děda (Bolek Polívka) nadává ze svého invalidního vozíku všem a za všechno. Udřená Josefova žena onemocní a odmítá se léčit. Ze Žofky se stane extremistická aktivistka, která uteče z domova v tu nejnevhodnější chvíli. Krajina je ohrožená, Josefovi pomřou včely a voda v jeho studni je otrávená Viktorovými chemikáliemi. A k tomu všemu je tu spalující sucho, pro tento kraj typické.

Sláma se pustil do tolika témat a zabydlel film tolika postavami s extrémními charaktery až na pokraji karikatury, že v některých případech ani neudržel jejich konzistenci. Žofka sice nenávidí svůj ekologický život, nenávidí i sebe samu v něm, ale přitom se za jeho obecné prosazení neváhá účastnit ekoteroristických demonstrací. A jedinými postavami, s nimiž lze sympatizovat, je Míra (Tomas Sean Pšenička), který nakonec symbolizuje obsah pojmu hrdinství bez efektů, a Josefova prostřední, mile věcná dcerka.

Jako signál k naději přichází smrt, která odstartuje takovou proměnu všech ostatních postav, že je skoro nemožné tak náhlému a velkému množství „dobrých konců“ uvěřit.

Po filmařské stránce je nicméně Sucho film zdařilý. Sláma dostává z herců maximum, jedinou výtku lze mít k Polívkovi, u jehož „zlého dědečka“ není tak úplně jasné, zda své věčné sprosté nadávání myslí vážně, nebo má sloužit jako komická figurka. Ale zejména Martin Pechlát, Magdalena Borová, Marek Daniel a v celovečerním filmu debutující Tomas Sean Pšenička hrají skvěle.

Záběry zvlněných lánů, jak je snímal Diviš Marek, jsou úchvatné, nepochybně náročná výprava je pečlivá, film má i docela dobré tempo.

Pokud ale Sláma, jak sám říká, nechtěl nikomu ve filmu stranit ani nikoho soudit, nepovedlo se mu to. Autorský příklon k jedné z variant života je dosti zjevný.