RECENZE: Film Nikdo mě nemá rád je neživotný obraz života

Film není založen na skutečné události a k reálnému životu má dokonce velmi daleko. A to přesto, že jde o obraz dvou lidí, kteří se nemohou nebo nechtějí včlenit do většinové společnosti. Byť k sobě zahoří velkou čistou láskou, společnost jim brání ji naplno prožít.

Sára v podání slovenské herečky Rebeky Polákové je pohledná, bezdětná a nezadaná zhruba třicátnice. Pracuje jako asistentka na velitelství armád plném více či méně atraktivních mužů, ale jak říká jedna z jejích kolegyň, „tobě by smrděl i velitel“.

Je ve věci hledání partnera vystavena tlaku okolí i své autoritářské matky (Barbora Bobuľová), ale nedbá, dál si žije docela spokojeně po svém. Ráno vstane, jde do práce, pak zajde tu na kávu, tu ke kadeřnici. Má většinou zasmušilý výraz, skoro nemluví, jen občas probleskne lehce naznačený nepříliš upřímně působící úsměv.

Až jednou zahlédne na ulici mladého muže Martina, kterého hraje litevský herec Mantas Zemleckas. Podívají se na sebe a ona i divák vědí, že to je on, byť k tomu není sebemenší důvod. Ještě dva oční kontakty a láska je na světě, bohužel zhruba po vzoru Mládkovy Sněhurky: „Princ přišel ke skleněné rakvi, i přes víko poznal, že dívka je krásná v obličeji i po těle, je hodná a má dobrou povahu.“

Před diváky spolu Sára s Martinem nemluví. Navštíví galerii ve Francii, kde si prohlížejí obrazy. Když se pak ale odeberou do hotelového pokoje a líbání se má přehoupnout do sexu, Martin couvne a my víme, že má problém. Je totiž jiný než ostatní lidé, a i když to nakonec Sáře a divákům odhalí, nikdo jiný by se to neměl dozvědět, protože lidé jsou zlí. Tajemství se ale provalí a je zle.

Zabývat se tématem jinakosti, (ne)sžíváním těch, kdo se liší barvou pleti, sexualitou, náboženstvím nebo čímkoli jiným s většinovou společností, určitě stojí za to. Je to věčně aktuální, ale i módní, když používá odlišnosti značně extrémní.

Kazda s Weinrebem však zvolili značně úmorný, až k bezobsažnosti zdlouhavý způsob vyprávění. Divák sice od začátku díky náznakům cítí, že i Sára je jiná než ostatní ženy v jejím okolí, ale tvůrci to nijak nerozebírají, soustředí se jen na vyobrazení jejího odosobněného světa, k čemuž zajisté dobře posloužilo vojenské prostředí.

Ani tak ale nelze pochopit a strávit smysl takových scén, jakými je nástup a pochodování vojáků na rozlehlém prostranství s povelem K poctě zbraň!, když netušíme, proč a k čí poctě. Stejně nesmyslně sledujeme v kadeřnictví podrobný popis práce, mytí vlasů, foukání, stříhání, dokončení účesu.

Nijak nespecifikovaná dívka, a později stejně tak Sára, zvrací za Martinova dohledu na ulici a nikdo neví proč. Byty jsou zařízeny bez stopy útulnosti i účelnosti. Kamera v nich vytváří precizně zarámované obrazy, v nichž například Sára sedí nepohodlně v křesle pod stolní lampou, v natažené ruce má knihu a čte. Případně sedí v kavárně, má knihu a čte.

Tyto a další podobné scény vesměs jen zbytečně opakují umělost světa, který tvůrci pro film vymysleli, některé záběry dokonce působí jako splněné školní cvičení.

Divák nemá sebemenší důvod si ke kterékoli postavě vytvořit vztah, natož ji mít rád. Záběry, jejichž obsah si lze domýšlet jakkoli, jsou dlouhé, věty řídké, postavy mluví neživotně, spíše jen deklamují slova.

Když jsou pak Sára s Martinem vystaveni odmítání okolí, začne se alespoň něco dít, ale ani rozuzlení nepůsobí realisticky.

Vše výše uvedené je nepochybně naplněný tvůrčí záměr, i herci vzorně splnili zadání. Mladiství intelektuálové v artových kinech možná ocení, že je film úplně jiný než ostatní, že takový tu ještě nebyl. To je omyl, protože filmů plných plané jinakosti, manýr a schválností zná kinematografie bezpočet. Nikdo mě nemá rád je jedním z nich.