RECENZE: Film Konec světa přináší v podání Miroslava Krobota naději

Jen dvakrát točil Sláma podle scénáře Ivana Arsenjeva. Krajinu ve stínu a nyní Konec světa, který právě vstoupil do českých kin.

Vypráví o vztahu malého kluka Tondy (Vojtěch Veverka) a jeho dědečka (Miroslav Krobot), potomka ruské aristokratické, před bolševickou revolucí vysoce postavené rodiny.

Ti dva spolu zůstanou v létě 1968 sami na chalupě v Jizerských horách, kde si má Tonda doléčit nemocné průdušky, zatímco rodiče se starším bratrem odjeli na dovolenou do Paříže.

Do jejich soužití, kořeněného dědečkovým humorem i klukovskými hrátkami s kamarádem Honzou, však vpadnou tanky a s nimi nejen ohrožení země, ale i Tondova klidu.

Od rodičů z Paříže přicházejí vyhýbavé zprávy o návratu, dědeček, který si jasně uvědomuje, co okupace znamená, váhá, zda poslat chlapce za rodiči, nebo ho udržet doma. „Kam bys jezdil, vždyť oni se vrátí, co by tam dělali?“ reaguje na Tondovo podezření, že si ho chce nechat, aby nezůstal sám.

Vztah těch dvou je to nejcennější a nejsympatičtější, co film nabízí. Dědečkovo odhodlání připravit Tondu na případný příští život alespoň tím, že na něj promlouvá francouzsky a učí ho vybraně stolovat se příjemně střídá s (byť situací narušenou) venkovskou idylou, kterou výbornou prací se světlem navozuje kamera Diviše Marka a výprava Jana Vlasáka.

„Hlavně se nevzdávat,“ je dědečkovo celoživotní motto, které chce Tondovi předat a v němž je i naděje, kterou film jeho prostřednictvím vysílá k divákům. Miroslav Krobot tu podává jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů, jeho dědeček je plně uvěřitelný, má vtip, něhu, lásku i zkušenost.

Také debutující Vojtěch Veverka patří k těm dětským (ne)hercům, které si divák může zamilovat a vcítit se do jeho náhlé, nečekané nejistoty.

Bohužel v ostatních postavách a četných podzápletkách sepsal Arsenjev změť témat a motivů, které navrstveny na sebe nedrží příliš pohromadě, jsou jen povrchní a mnohdy spíše odvádějí pozornost od podstaty. Jako v českých filmech často, i tentokrát chyběl dramaturg, který by dovedl scénář ke kompaktnějšímu tvaru.

Je tu dědův ve filmu neviděný pařížský bratr Igor, který prý ukradl všechen rodinný majetek. Hostinská Blaženka (výborná Zuzana Mauréry), s níž dědečka poutá vzájemný láskyplný vztah, která ale nedokáže odejít z krutého manželství. Zeť někdejšího ruského aristokrata, kovaný komunista a ředitel školy, z něhož se vyklube velký pokrytec. Německý starousedlík, který se vyhnul odsunu.

Ti všichni a ještě další jsou jen figurky, jejichž osudy by stály za hlubší obraz, ale protože jsou pouze nahozeny, vzniká otázka po jejich smyslu.

A zcela neústrojný je skok o několik let dopředu, který se po dalších načrtnutých tématech jako šikana rozpadne do snového sentimentu, z něhož má divák pocit, že scenárista jen nevěděl, jak skončit.