Článek
A osud v podobě covidu možná v tomto případě zasáhl šťastně. Čas, který uplynul a který je milosrdný, posunul dokument z roviny převážně smutné do té příjemnější, a tak už zůstane. Jako milá vzpomínka a dárek, který Karel Gott poslal svým fanouškům a fanynkám, přičemž chtěl, aby ho přijali spíše s úsměvem než se smutkem, který jeho odchod vyvolal. Což ale neznamená, že týž čas smyl obdiv a dojetí z toho, s jakou pokorou, smířením a důstojností osmdesátiletý manžel, otec a dědeček ze světa odcházel.
Film tvoří dvě základní roviny. Tou první je vcelku obvyklý průřez zpěvákovým životem a kariérou, na kterou vzpomíná jednak sám, a skoro vždy v přítomnosti své ženy Ivany, nebo se svými souputníky, jakými byli Jiří Suchý, Ladislav Štaidl nebo Eva Pilarová.
A když Štaidl obdivuje Gottovu nekonečnou trpělivost a vstřícnost, s nimiž se podepisoval celým davům, člověk si uvědomí, že i to byl nikoliv nepodstatný důvod zpěvákovy neutuchající popularity.
Ve vzpomínkách se vrací i prostřednictvím archivních fotografií až do dětství, do školních let. Přiznává se ke špatným známkám a na spíše konstatující Ivaninu otázku „Tys tu konzervatoř nedodělal?“ odpovídá otázkou s úsměvem skoro šibalským: „A to ti řekl kdo?“
Záběrů z koncertů, turné a vystoupení i ze setkání s milovaným publikem je hodně, z hlediska proporcí až příliš, protože většinu toho divák zná. Vzhledem k tomu, že Gott, který se podílel i na scénáři, zamýšlel film jako dárek, je to snad na místě a filmoví diváci si vše nepochybně rádi připomenou. Navíc, a to je podstatné, v případě Gottovy kariéry nehrozí, že by cokoliv z ní nudilo. Jen vzhledem k tomu, že režisérka sama přiznává, jak ohromné množství natočeného materiálu musela při střihu oželet, člověka napadne, že méně písní by možná znamenalo ještě více se o člověku Gottovi dozvědět.
Nicméně ani tak toho není málo. Nikoliv snad o faktech, jeho život byl dost veřejný, ale spíše o jeho myšlenkách, životních postojích, přiznaných chybách. Gott se ve filmu nemohl vyhnout období, které mu u části veřejnosti vyneslo přídomek „normalizační zpěvák“. Záznam jeho rozhovoru pro německou televizi „Emigroval bych jen s pocitem, že kdykoli mohu domů, a to nejde“ dokládá, jak pevně byl spjatý s vlastí a svými zdejšími fanoušky. A když se jedinkrát ve filmu rozčílí nad tím, že se mu pořád omílá podpis pod tzv. antichartou, divák se jeho rozčilení nediví a „rozhřešení“ od Marty Kubišové ani nepotřebuje.
Druhou základní rovinu tvoří loučení se životem. Manželé Gottovi, kteří si film u Olgy Malířové Špátové objednali, měli k režisérce velkou důvěru už proto, že o deset let dříve natočila ke zpěvákovým sedmdesátinám pro televizi dokument Fenomén Gott. A tentokrát ji pustili do svého společného života tak blízko, že z toho často až mrazí.
Do domácnosti, kde je slavný tenor jen tátou dvou malých dcer a ví, že až příliš pozdě přišel na to, co je v životě nejdůležitější a co se na stará kolena dohnat nedá. Do nemocnice ve chvíli, kdy muž vyslechne ortel a žena ho jen tiše drží za ruku, raněná, ale důstojná, stejně jako on. A když se Gott zeptá na vyhlídky a na rizika případné terapie a vzápětí oznámí, že už se rozhodl „dožít raději vesele“, divák mu tu sílu může jen závidět.
Karel je to, čemu se říká filmový pomník. Vystavěný s obdivem, úctou a láskou, z pevného, kvalitního materiálu, který slavnou éru Karla Gotta v českých dějinách nepochybně přežije. V některých výjimečných případech, a Gott jím je, má takový pomník opodstatnění.
Karel |
---|
Česko 2020, 133 min. Režie: Olga Malířová Špátová |
Hodnocení 75 %
Může se vám hodit na Zboží.cz: