RECENZE: Film Hajjan láká na exotiku velbloudích dostihů

Hluboko v poušti žijí dva bratři, sirotci, o které se pouštní beduíni starají z úcty k jejich zesnulému otci. Starší Ghánim je talentovaný jezdec, který sní jen o tom, že na počest svého dědečka, legendárního žokeje známého pouze pod jménem Hajjan (Žokej), vyhraje daleko ve městě Velký závod Safwa.

Jenže konkurence je velká, a ne vždy se závodí fair play. Ghánim tragicky zemře poté, co ho tajemný jezdec během závodu shodí z velblouda. Na jeho místo nastupuje mladší bratr, asi dvanáctiletý Matar, kterého osud i touha po pomstě zavedou přímo doprostřed tvrdého souboje o vítězství.

Nový majitel jeho velbloudice Hofiry ho zavleče do svých nekalých praktik a Matar musí nakonec místo pomsty bojovat o vlastní svobodu a žokejskou čest.

Příběh, v němž je dobro a zlo přesně rozdělené a zřetelné, je v mnohém předvídatelný, ale Shawky dokáže diváky od prvních chvil zaujmout. Vypráví klidně, zvolna, přesto se mu daří vytvořit napětí. A jakkoli by se podobná zápletka mohla odehrát stejně dobře na koňských nebo automobilových závodech, exotické prostředí a drsná krása pouště činí film jedinečným.

Legendy, písně a básně, táhle opěvující tradice i posvátná zvířata ostře kontrastují s nabubřelými ukřičenými komentáři moderátora závodů, který opěvuje hlavně majitele favoritů a vítězných velbloudů.

„Na zlaté tabuli cti není jméno žádného žokeje, velblouda ani trenéra, jen jména majitelů,“ kontruje ústřední zloduch svému konkurentovi, když ten ho obviní z nečestných praktik.

Ale protože jsme trochu i v pohádce, zlo musí být nakonec potrestáno a čest a tradice zvítězit.

Šťastnou ruku měl režisér při volbě debutujícího Omara Alatawiho pro roli Matara. Kluk s velkýma hnědýma očima, něhou i odhodláním si musí získat každého. Nejen kvůli němu však stojí za to se na tento nenápadný, příjemný film, který měl premiéru na loňském festivalu v Torontu, vypravit do kina.