RECENZE: Film Ema a smrtihlav zbytečně nadřazuje formu obsahu

Příběh maďarské vdovy Mariky se odehrává ve válečných čtyřicátých letech minulého století, v době sílící nenávisti slovenského státu k Židům i Maďarům a prvních transportů do koncentračních táborů.

Marika (Alexandra Borbély) přichází o práci v bratislavském krejčovství, protože jeho majitelka (Táňa Pauhofová) je židovka. „A Maďarku by tu stejně taky nesnesli,“ říká Marice, když jí sděluje, že zítra už nemá chodit.

Marika se tedy vrací do rodné vsi na slovensko-maďarském pomezí, kde jí po manželovi zůstal statek. Ke svému překvapení zjistí, že v její stodole je ukrytý malý Šimon, židovský synek majitelky bratislavského salonu. Nezbývá jí než se o něj postarat a ukrýt ho před transportem.

V národnostně smíšené oblasti řádí členové Hlinkovy gardy, kteří jí záhy po přistěhování prohledají dům a odnesou vše, o co mají zájem. Jediný z nich Dušan (Milan Ondrík) se k ní zachová lidsky, což spolu s tím, že jeden z nacistických důstojníků po ní chce, aby jeho ženě ušila plesové šaty, způsobí odtažitost ostatních obyvatel. Šíří se i podezření na kolaboraci.

V samém základu jde tedy o příběh, jakých jsme neviděli málo, ale stále stojí za to se k nim vracet. Národnostní, rasová a náboženská nenávist ze světa nemizí, aktuálnost je tedy zjevná. Pro české diváky může být navíc přínosné poznat situaci právě mezi Slováky a Maďary, o níž toho zase tak mnoho většinou nevíme. Film velmi dobře přibližuje multikulturní slovenský jih i dobovou situaci sílícího nacionalismu protlačovaného ozbrojenou složkou Hlinkovy lidové strany (pravicová politická strana, která působila v první polovině 20. století, cílem byla autonomie Slovenska).

Nejzajímavější postavou však není Marika, která je sice pochopitelně, ale pro drama příliš jednostrunně vystrašená žena, jež se má čeho bát. Větší psychologickou pozornost by si zasloužil Dušan, původně prostý vesničan, jemuž se naskytla možnost vyšvihnout se na vlně nacismu a násilí na společenském žebříčku mnohem výš, než kdy mohl být.

Cítí moc, pronásleduje Židy i Maďary, píše udání, zabavuje všechno, co se mu může hodit. Jen ve vztahu k Marice i k jejímu tajemství se zachová slušně. Jen proto, že se mu líbí nebo v něm přece jen ještě zůstala stopa lidskosti? Bylo by zajímavé se této postavě a jejímu vývoji věnovat hlouběji.

Grófová se však zbytečně moc soustředí na snový svět malého Šimona. Příliš kouzlí se symboly, se Šimonovými únikovými představami dívky Emy z časopisecké reklamy nebo s fašistickým odznakem s orlicí, která se mění na motýla smrtihlava, výhružně třepajícího křídly.

Kvalitní jsou dobová výprava i kamera, ale vše se nápadně snaží vytvářet filmařskými kouzly atmosféru, která sice odpovídá době, ale mnohem méně nepříliš hutnému ději.

Pozoruhodné je střídání maďarštiny, slovenštiny, češtiny a němčiny, což rozhodně pomáhá autenticitě filmu, ale na druhé straně může být trochu nesnadné se v jazykové změti opatřené většinou anglickými titulky orientovat.