RECENZE: Erotický thriller s Nicole Kidmanovou otevírá téma mocenské dynamiky v práci i soukromí

Babygirl natočila jako svůj třetí celovečerní film nizozemská herečka, režisérka a spisovatelka Halina Reijnová, která do něj promítla své vlastní zkušenosti. O tom, že jde o projekt osobní, svědčí to, že se na něm podílela nejen v pozici režisérky, ale i scenáristky a producentky.

Žánrově je možné ho zařadit mezi erotická dramata nebo erotické thrillery, které byly populární v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Halina Reijnová ale k tomuto subžánru přistupuje víc ženskou optikou, psychologizuje ho a vnáší do něj empatii i potměšilý humor.

Film začíná a končí ženským orgasmem, v prvním případě předstíraným. Cesta k tomu skutečnému vede přes přitakání vlastním touhám, které mají v případě hlavní hrdinky BDSM charakter.

Romy (Nicole Kidmanová) je ředitelka v technologické firmě, zabývající se automatizací skladů. Tedy vysoce postavenou figurou v rámci korporátní hierarchie. Je zvyklá řídit a ovládat, ale jak se ukáže, sama touží být podmaňována.

To vycítí stážista Samuel (Harris Dickinson), který nastoupí do jejich firmy. Že jí chybí to, co vidíme na začátku, kdy se jde Romy po milování se svým manželem Jacobem (Antonio Banderas) uspokojit u pornografického videa.

Jacob je divadelní režisér, který připravuje inscenaci Ibsenova dramatu Heda Gablerová. O ženě, která by ráda byla šťastná, ale kvůli limitujícím společenským konvencím se jí to nedaří. I Romy se chce v osobním životě cítit naplněná. Je profesně úspěšnou ženou, matkou dvou dcer, manželkou, ale schází jí vášeň a vzrušení.

Její sexuální život zabředl do rutiny, z níž ji sebevědomý Samuel začne vyvádět způsobem reagujícím na její skryté submisivní touhy. Objednané mléko na večírku se změní v to, které líže jako kočka z misky. Nutí ji stát čelem u zdi jako na hanbě a do dalších aktivit podřízeného rázu.

Scházejí se v hotelových pokojích a Samuel je tím, kdo z dominantní pozice určuje pravidla této hry. V práci se ale tato mocenská dynamika mění, o to víc, když hrozí, že románek by mohl být prozrazen Romyinou asistentkou (Sophie Wildeová).

Ta by mohla být potenciálním noirovým prvkem, ale ona své převahy využije ke zlepšení postavení nejen svého, ale i k iniciaci rozsáhlejších strukturálních změn ve firmě a posílení žen v ní. Mocenský boj získává generační a genderové konotace a režisérka na něj nahlíží s ironií, projevující se například v jazyku firemního prostředí.

Podobně přistupuje i k sexuálním scénám, které v sobě kromě erotického napětí mají i jemný potměšilý humor, vyplývající z toho, do jakých pozic je Romy svým „krotitelem“ stavěna. Ironie je přítomná i ve fyzické konfrontaci podváděného manžela s milencem po odhalení nevěry.

Spíše než na erotickou dráždivost tak režisérka sází na postižení pocitů spjatých s objevováním něčeho nového, možná nebezpečného, každopádně vzrušujícího v životě ženy ve středním věku. Nicole Kidmanová má s podobným typem rolí už zkušenost, stačí připomenout Kubrickovu Spalující touhu nebo seriál Sedmilhářky.

Nahoty se v Babygirl nebojí, stejně jako předestření touhy, která ji činí zranitelnou. Její postava je nejlépe ze všech psychologicky prokreslena a má v sobě sebeironii i hloubku, která jinak filmu spíš chybí. Režisérka v něm pracuje s motivem moci, odlišně využívané v práci a soukromí, ale i dalšími tématy, jako je absence komunikace mezi manželi a z toho vyplývající nedorozumění v intimní oblasti.

Atmosféru vyprávění i jednotlivých erotických scén podbarvuje zdařilý hudební soundtrack s využitím písní INXS nebo George Michaela.

Režisérka se tu pokouší o jakýsi feministický pohled na žánr erotických thrillerů, který ale doplácí na slabší chemii mezi ústředními protagonisty i to, že se jí nedaří ambiciózní téma mocenské dynamiky mezi pohlavími přivést k silnější rezonanci.