RECENZE: Erotický fenomén Emmanuelle v nové reinterpretaci vypovídá o osamělosti i hledání vášně

Debutový snímek Justa Jaeckina s tehdy dvaadvacetiletou modelkou Sylvií Kristelovou celosvětově vidělo v kinech 700 milionů diváků. Herečka tu ztvárňuje manželku francouzského diplomata v Bangkoku, která chodí po večírcích a nechává se svádět muži i ženami. Zažije přitom sex v letadle i znásilnění v opiovém doupěti.

Francouzská scenáristka a režisérka Audrey Diwanová ve svém třetím celovečerním snímku některé prvky z původního filmu ponechává, takže hned v úvodu se objeví ona známá scéna na toaletě v letadle. Zatímco ale v originále má dodnes dráždivý nádech, tady působí mechanicky, odcizeně. Ve tváři ústřední představitelky po ní vidíme melancholii, možná smutek, místo radosti či slasti.

Je v tom ale záměr a souvisí to s tím, jak je hlavní hrdinka definovaná a do jaké doby je zasazena. Diwanová se spoluscenáristkou Rebeccou Zlotowski představují Emmanuelle (Noémie Merlantová) jako současnou mladou ženu, která je profesně úspěšná, ale něco jí v životě chybí.

Oproti originálu je to žena mnohem aktivnější, která není manželkou někoho, ale samostatnou osobností, zvyklou se pohybovat ve vybraném prostředí. Pracuje totiž jako inspektorka kvality služeb velkého nadnárodního řetězce luxusních hotelů.

Právě zavítala do Hongkongu, což je další změna proti Jaeckinově filmu, který se odehrával v Bangkoku. V něm záběry thajské krajiny působily jako vystřižené z nějakého přírodovědného žurnálu, tady hotelové prostředí s hosty, potkávajícími se na chodbách nebo v restauraci, umocňuje zdání osamělosti jejich životů.

Stávají se sobě navzájem cizinci s životními osudy, do nichž nás moc nevpouštějí, což je příklad tajemného pana Keie (Will Sharpe), jímž je Emmanuelle přitahována. Řekne jí, že je inženýr stavící protipovodňové hráze, ale důvod, proč nezůstává přes noc ve svém pokoji, musí objevit sama.

Kei ztratil vášeň a touhu, ale jeho figura ve vyprávění funguje jako průvodcovská k nalezení té Emmanuelliny. Hledání smyslnosti se tak odehrává ve filmu, který se zdá, že je jí zbaven. Mohli byste si říci, že tohle je Emmanuelle doby erotické korektnosti, kdy se z kinematografie vytrácí sexualita a nahrazuje ji přemítání o vzájemném odcizení.

Je to ale jen jiný přístup k látce, vycházející z románu francouzské spisovatelky thajského původu Emmanuelle Arsanové. Tvůrkyně filmu Emmanuellu vidí víc jako subjekt hledání vlastního potěšení než objekt toho diváckého. Pokouší se o jakési skloubení erotického a artového filmu, ale kvůli tomu, že nejsou důsledné v dotažení ani jedné z těchto poloh, tak se potýkají s negativním přijetím jejich vize.

Emmanuelle v jejich pojetí zůstala někde na půli cesty. Není radikální feministickou revizí lechtivého braku, ale zase se jí nedá upřít snaha o žensky citlivější pohled na něj. Jejím největším problémem se tak jeví spojení s fenoménem, který vzbuzuje nějaká očekávání. Otázkou na druhé straně je, kdyby se film nejmenoval Emmanuelle, zda by přitáhl takovou pozornost.

Melancholickou, snivou náladou i prožíváním postav v cizím prostředí, konkrétně tom hotelovém, se snímek snaží přiblížit filmům, jako je Ztraceno v překladu nebo těm od Wong Kar-waie. Kamera Laurenta Tangyho i hudební podkres zprostředkovávají prchavý charakter pocitů, jež se odehrávají uvnitř postav. Jejich nejistotu, smutek, touhu, osamění.

Kamera operuje s pečlivými kompozicemi uvnitř hotelového komplexu, kdy jednou z nejpůsobivějších scén se stává ta, když hoteloví hosté za prosklenou stěnou sledují prudký liják a poté se v potemnělém hotelu bez proudu oddávají zábavě.

Tyto scény, spolu s hereckými výkony zúčastněných, umí navodit magnetizující, erotickým napětím pulzující atmosféru, v níž se pohybují postavy, které si ji ale neumějí užít. Noémie Merlantová filmem prochází ve značkových šatech bez zad, ale její erotická dobrodružství působí jako únik z dusivé reality vlastní samoty i korporátního prostředí, jež po ní žádá, aby našla chybu v práci ředitelky hotelu (Naomi Wattsová), jíž by se pak mohlo snadněji zbavit.

Emmanuelle v tomto prostředí vystoupala hodně nahoru, ale necítí se v něm šťastná, podobně jako ve svém intimním životě. Proto ona apartní odtažitost hotelového prostředí i sexuálních scén, u nichž režisérka jemně přidává na jejich intenzitě s tím, jak hrdinka nachází víc cestu sama k sobě.

Žánrová uměřenost a estetická vytříbenost ale asi nebudou tím, co většina diváků od značky Emmanuelle očekává. Zvlášť když se této artové erotice nedaří přijít s komplexními postavami ani s věrohodnějšími dialogy, které by ospravedlnily více feministické a psychologizující pojetí.