RECENZE: Duna. Opulentní podívaná, ale přece jen nuda

Kanadský režisér Denis Villeneuve, který má na kontě filmy Sicario: Nájemný vrah, sci-fi Příchozí či Blade Runner 2049, se odvážně pustil do adaptace rozsáhlé předlohy, o níž se říká, že je nezfilmovatelná. Ostatně značně na ní pohořel v roce 1984 David Lynch ani seriál z roku 2000 velký úspěch neměl a Alejandru Jodorowskému realizace vůbec nevyšla.

Z toho pohledu je nynější Duna určitě nejzdařilejší, přesto jednoznačné nadšení nevzbuzuje.

Román Američana Franka Herberta z roku 1965, jehož první část Villeneuve adaptoval (dvojka by měla někdy následovat), se odehrává na planetě Arrakis, známé jako Duna. Je to sluncem spálená poušť, kde se skoro nedá žít, ale těží se tam velké bohatství, vzácné koření melanž. To má množství vynikajících vlastností včetně toho, že usnadňuje mezigalaktické cestování a svým uživatelům dodává zvláštní schopnosti.

Tamní obyvatelé, schopní v poušti přežít, se nazývají fremeni. A pak je tam spousta různě znesvářených rodů, které usilují o koření a tím i o nadvládu. Ostatně jako v každém filmu toho druhu.

Důležitý je rod Harkonnenů, který pouštní planetu dosud spravoval. Nyní však přenechává toto právo vévodovi Letu Atreidovi, jenž netuší, že jde o léčku. Jeho dospívající a vizionářstvím nadaný syn Paul je sice nadějným nástupcem, ale zatím je velmi mladý, zranitelný a do své budoucí role musí dozrát. Timothée Chalamet to vše vyjadřuje velmi přesně a stejně, jako je Paul nejzajímavější postavou, tak Chalamet je nejzajímavějším hercem celého filmu, protože v obou je tu příslib do budoucna.

Pro toho, kdo nečetl knihu, nehrál počítačovou hru a Lynchova Duna ho nebavila, bude nejspíš dosti obtížné se v krkolomně znějících jménech i terminologii, jakož i v zápletkách a vztazích orientovat, takže snadno podlehne tomu nejpovrchnějšímu z možných přístupů: tihle jsou asi hodní a tihle zlí. A když se konečně zorientuje a začne ho příběh bavit, je konec. A pokračování někdy příště.

Hlubší společenský a ekologický rozměr je sice patrný, ale bohužel je tu také čím dál nepříjemnější zjištění, že se všechno hraje naprosto na vážno, bez sebemenší stopy nadhledu. To je vždycky trochu nuda, a ani Duna není výjimkou. Kdo se ale v příběhu, postavách a zápletkách předem orientuje, ten si určitě užije Dunu se vším všudy a možná i patřičně ocení onu ekologickou linii.

Po technické stránce nelze filmu nic vytknout. Zhruba 160 milionů dolarů je na něm vskutku vidět, kulisy jsou opojné světlem, které je co chvíli navzdory prakticky výhradně pouštnímu prostředí proměňuje, i strohostí tvarů. Vesmírné stroje jako kdyby se vracely ke strojům z minulosti sci-fi žánru, stejně jako pomalé tempo, které je na hony vzdáleno současným obvyklým velkolepým bitvám (ta je tu jen jedna) a rychlým akcím.

Herecké obsazení je špičkové, ale Stellan Skarsgard, Josh Brolin ani Javier Bardem nemají mnoho co předvést, protože ve filmu moc příležitostí pro velkou hereckou akci není a masky leckdy zcela zakrývají tvář, a tedy i mimiku.

Duna tak fanouškům nepochybně splní, co čekali. Pro ostatní diváky bude opulentní podívanou s poněkud nudným a popravdě i plytkým dějem.

Hodnocení 70 %