RECENZE: Dům bez východu účastným způsobem přibližuje brněnský obchod s chudobou

Hlaváček dokumentem navazuje na svůj předchozí snímek Bydlet proti všem (2021), který se věnoval dění okolo brněnského projektu Rapid Re-Housing a řešení otázky dostupného bydlení.

Témata obou filmů se doplňují. Ten nejnovější odhaluje realitu sociálního vyloučení a obchodu s chudobou.

Snímek zachycuje příběh obyvatel domu u jednoho z hlavních dopravních tahů v brněnských Židenicích. Na adrese Markéty Kuncové 2 se nachází rozlehlý bytový dům se 48 bytovými jednotkami. Vládne mu „královská“ rodina Hrdinových za pomoci šaška a vymahače, jak s ironií v hlase poznamenává v úvodu jedna z obyvatelek domu a protagonistek tohoto dokumentu, Zdena.

Do pohádkové reality má život v tomto domě daleko. Teplá voda tu teče dvě hodiny denně, pokud vůbec, v bytech je zima a smrad, vyskytují se tu švábi a štěnice, nájemníkům je vypínána elektřina.

Tvůrci Kuncovku představují jako zástupkyni stovek obdobných ubytoven v Česku a snaží se děním v ní poukázat na nekalé praktiky jednotlivců, systémová selhání i snahu nájemníků domoci se zastání.

Dokument vznikal s pauzami sedm let, přičemž jeho hlavní časová osa se odehrává během jara až podzimu roku 2017, kdy byl Tomáš Hlaváček ve velmi intenzivním kontaktu s nájemníky domu. Pro zachycení toho, jak funguje či spíše nefunguje pomoc sociálně znevýhodněným, volí metodu angažované observace, nebo jak on říká účastného sledování, kdy realitu jen distancovaně nepozoruje, ale přímo ji ovlivňuje.

Třeba nasazením osoby romského lidskoprávního aktivisty Julka, jenž měl za úkol infiltrovat prostředí a poukázat na jeho největší nešvary. S obyvateli domu při řešení jejich problémů tak dokumentarista přímo kooperuje, podobně jako sociální pracovníci a aktivisté, kteří se jim snaží pomoci v jejich sporech s vlastníkem této nemovitosti.

Je zřejmé, že bez jejich pomoci by se asi nájemníci neodhodlali ke společnému trestnímu oznámení na člověka, který jim omezoval přístup k základním službám a přitom profitoval z veřejných příspěvků na bydlení. Jeho jméno je Robert Hrdina, který tu vystupuje jako ztělesnění arogantně posměšného pocitu nedotknutelnosti.

Dům sice oficiálně nevlastní a vlastně ani nemůže kvůli trestu za dotační podvod se zákazem výkonu podnikatelské činnosti, přesto je to on, kdo prostřednictvím nastrčených osob ovlivňuje jeho chod.

Hrdinovo chování k nájemníkům je postaveno na systému lichvářského závazku, kdy v nich vytváří pocit, že jsou v neustálém dluhu, z něhož se nemohou vymotat. Vyžaduje po nich denní zálohy nad rámec nájemného, které mu platí za to, že budou mít teplo a světlo.

Hrdina drží nájemníky domu v šachu každodenním vydíráním a šikanou. Uplatňuje metodu cukru a biče a snaží se je rozdělit tím, že jedněm vyhrožuje vyhozením a druhé uplácí jistými výhodami. Familiární jednání střídá s tím pohrdavým, a to i v přístupu k těm, kdo se jich snaží zastávat, když se cítí zahnaný do kouta, přistupuje k výhrůžkám.

Hrdina sází na to, že zákony budou ve sporu s nájemníky na jeho straně, podobně jako když se tito dovolávají policie. Hlídka vždy přijede, vidí, co se děje, že jsou malé děti navlečené do bund, aby vůbec v noci v zimě usnuly, ale podstatu problému označují policisté za občanskoprávní spor.

Aktivisté a sociální pracovníci jako Jan Milota z brněnského IQ Roma Servisu fungují jako akcelerátor událostí. Dovedou dostat problém do médií, ale v průběhu let se ukazuje, že sílu k nápravě systému mít nebudou. Scházejí totiž politická řešení a ta stávající umožňují jednání, podobné tomu, které předvádí pan Hrdina.

Z obyvatel domu se mu jedni rozhodnou vzepřít, jiní se mu podvolí, jak ukáže soudní dohra. Mezi ty první patří Milada se Zdenou, jež sbírají a podávají důkazy o Hrdinových manipulacích, pomocí nichž nájemníky domu připravoval o peníze a pak je vydíral jako dlužníky.

Zvlášť postava Zdeny tu vystupuje jako síla, která s léty ústrků získává na odolnosti.

Ironií osudu pak je, že ti, kteří vyvinuli největší úsilí domoci se nápravy panujícího stavu, si od soudu odnášejí stejné tresty jako ten, proti němuž se postavili. Tomáš Hlaváček má citlivost pro zachycení jejich postavení, o němž říká, že se stává komoditou zneužívání, kterou nikdo nechce slyšet, neboť chudoba je už sama o sobě proviněním.

Zápas o lidskou důstojnost jde v jeho dokumentu ruku v ruce s poukazem na neexistující systém státního sociálního bydlení, jenž nahrazuje komerční sektor, přistupující k těm nejzranitelnějším dravě kořistnickým způsobem.