RECENZE: Druhá Duna je vizuálním skvostem

Sám francouzsko-kanadský filmař v nedávném rozhovoru upozornil na svou preferenci poutavého obrazu před dialogy. V mocenském boji o planetu Arrakis i osud galaxie to dokazuje a replikami především váže jednu vizuálně velkolepou scénu vedle druhé.

Villeneuve ukazuje sílu pouště. Precizně vybírá také momenty, kdy záměrně schovává děj do písku a jeho zrnka tříští v chaosu boje mezi uzurpátory a domorodými fremeny.

Širokými záběry pomáhá zasadit prostředí do mysli diváků coby divočinu, kterou lze ovládnout pouze někým výjimečným. A ten někdo pomalu přebírá kontrolu.

Na volnější závěr prvního dílu navazuje podobně laděný úvod druhé části. Hlavní hrdina Paul Atreides (Timothée Chalamet) si získává důvěru pouštního lidu, ačkoliv odmítá roli spasitele. Tu mu nejvíc vnucuje lídr Stilgar (Javier Bardem), který prochází zajímavou proměnou z respektovaného bojovníka v pološíleného (a místy i směšného) zvěstovatele.

Na dávné proroctví by vsadil i vlastní život. Nejvíc však vůlí lidu hýbe Paulova matka Jessica (Rebecca Fergusonová). Stává se matkou představenou a benegesseritskou rukou otáčí osudem ve prospěch svého syna, který to zpočátku nesnáší.

Nejzajímavějším prvkem zrodu fremenského vyvoleného je právě samotný postoj mladého vévody, který chce nejlépe zapadnout mezi pouštní lid, aby následně začal ukazovat odvrácenou tvář se štítkem pomsty, manipulace a zdánlivé touhy po moci.

Z jasně kladné postavy se stává muž překračující hranici. Pyšný antihrdina, jehož záměry šikovně skrývají nečitelné vize budoucnosti. Ve výsledku je tak Paul krvelačným dobyvatelem stejně jako mesiášem. Právě charakterovou rozpolcenost a s ní spojenou nevyzpytatelnost tvůrci zachytili skvěle.

Napomáhá tomu i přesvědčivý výkon Chalameta, který ukazuje i něžnou tvář v momentech s fremenskou válečnicí Chani (Zendaya), stále však neztrácí rysy budící neklid a nedůvěru. Zendaya je pak jeho naivním protipólem.

Herečka mísí slabost pro Chalametova Paula s konečným vzdorem v momentě, kdy se staví na stranu svého lidu. Stejně jako v prvním díle působí skvěle baron Harkonnen Stellana Skarsgårda či nově jeho následovník Feyd-Rautha s tváří Austina Butlera. Oba znechucují svou odporností v mnohých podobách a trápí žaludky publika sadistickými choutkami.

Méně výrazné jsou na druhou stranu postavy princezny Irulan (Florence Pughová) a jejího otce císaře (Christopher Walken). Na to, jaké je Walken jméno, nedostává prakticky žádný nosný materiál.

Pughová má zas nešťastnou úlohu složenou takřka jen z monologů či dialogů (které Villeneuve ve svých filmech miluje!) a i s příslibem zajímavější role v pokračování zde rovněž nemá potenciál zazářit. Totéž platí pro Anyu Taylor-Joyovou a Léu Seydouxovou.

Tvůrcům se příliš nepovedly scény s nenarozenou dcerou Jessiky. Zobrazení plodu včetně následného spojení s filmovou živou vodou je přinejmenším bizarní a určitě by šlo řešit i lépe. Nejde ale o zásadní pasáže, které by snižovaly celkový dojem.

Ten naopak ještě posiluje oscarový soundtrack Hanse Zimmera. Německý skladatel převzal motiv z prvního filmu, který v Duně mocně rezonoval. V kontrastu scén hudební témata i vkusně zjemnil na chvíle, kdy Paul nesurfuje na červu nebo neodpaluje těžařské stroje Harkonnenů.

Jeho originální skladby podmalovávají střet odvěkých nepřátel, ale především zmiňovaný konec represe ve jménu vyvoleného.

Ryk fremenů místy i nápadně připomíná skandování vězňů Deshi Basara při útěku Bruce Wayna v závěrečném díle trilogie o Temném rytíři.

Pobláznění domorodých sil pouště působí uvěřitelně (a tím i strašidelně). Jako by si ho Villeneuve vypůjčil z méně šťastných kapitol světových dějin.

Audiovizuálně epické finále, ve kterém se plní ty nejhorší představy bezvěrců, tak naplňuje veškerá očekávání. Stoupencům Muad'Diba se otevírá cesta do ráje a vzhledem ke slíbenému pokračování katarze logicky nepřichází. Visí ve vzduchu nad pouští planety Arrakis a počká si na část třetí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD Duna (2021)